Štafeta: Pavel Novák

Verze pro tisk |

Už jsme měli díly Štafety věnující se sklářům, kteří ze světa přijeli tvořit na Novoborsko. Pavel Novák to vzal obráceně. Vyučil se v Crystalexu, chvíli učil na sklářské škole, ale nakonec své štěstí našel ve Spojených státech amerických.

Při pročítání tvého životopisu mi došlo, že jsme vlastně kolegové. Začínal jsi jako učitel na sklářské škole v Novém Boru. Co rozhodlo, že ses usadil v Americe a ne v oblasti Křišťálového údolí v Čechách?

Já se přiznám, že učení v Novém Boru mě hodně bavilo a rád na toto období vzpomínám. Začínal jsem tam jako hodně mladý, bylo mi dvacet dva let. Byla to stejná škola, ve které jsem čtyři roky studoval, takže po nástupu do zaměstnání jsem byl obklopen stejnými lidmi, učiteli, ze kterých se najednou stali kolegové. Občas mi to připadalo, že jsem z té školy vlastně vůbec neodešel.

V roce 1995 jsem měl poprvé možnost odcestovat do Spojených států. Dostal jsem nabídku brousit sklo v Shelburne Falls, v malém městečku v západní části státu Massachusetts. Strávil jsem tu tři měsíce a  Amerika mě oslovila okamžitě. Byli to hlavně lidé, které jsem tu potkal a na které jsem měl opravdu štěstí. Hodně mě zaujalo americké myšlení, přístup k životu a úplně jiné životní priority, než na které jsem byl zvyklý z Čech.

Po třech měsících jsme se vrátili zpátky do Boru, ale každý rok jsem se do Ameriky vracel a to až do roku 1999, kdy jsem se odstěhoval na stálo.

Měl jsi pocit, že jsi z té borské školy vlastně ani neodešel. Co bylo mezi obdobím, kdy jsi v Boru studoval, a tím, než ses tam vrátil jako učitel?

V roce 1992 jsem odmaturoval, a v září téhož roku nastoupil do sklářského podniku Crystalex. Tam jsem hned první den poznal, že pro mě definitivně končí studentský život a nastupuje realita dospělého.

Nástupní den nepatřil k nejlepším z mého života. V ten den nás nastupovalo do nového zaměstnání pět. Po krátkém proslovu našeho vedoucího nás rozdělili do různých skupin, každého na jinou linku. Na závěr nám byl předán list, na kterém bylo uvedeno naše finanční zařazení. K mému velkému překvapení jsem zjistil, že jsem ve stejné skupině jako všichni ostatní a to i přesto, že jsem měl maturitu. Požádal jsem svého nového nadřízeného o vysvětlení a ten mi řekl, že i kdybych měl dvě vysoké školy, tak můj nástupní plat bude stejný.

Nastoupil jsem na automatizovanou linkou a strávil přesně šest měsíců broušením kaviárových misek pro ruský trh. Po uplynutí této doby mi byla nabídnuta práce na učilišti a já neváhal ani minutu.

Pochopil jsem to tak, že jsi využíval dlouhé školní prázdniny k cestám do Ameriky. Myslíš, že bys skončil v Crystalexu, kdyby tě tenkrát nevybrali, abys šel dělat instruktora broušení skla?

Na Crystalexu bych určitě nevydržel. Práce byla neskutečně monotónní, já jsem opravdu každý den zabrušoval vršky misek. Tyto misky byly naloženy na pohyblivém páse ve čtyřech řadách. Jestli si dobře vzpomínám, tak zakázka byla na 16 000 kusů. Připadal jsem si jako robot.

Hlavní důvod, proč jsem nastoupil na Crystalex, byl ten, že tento podnik mě sponzoroval během mého studia, takže po dokončení sklářského učiliště bylo ode mne očekáváno odpracovat si první dva roky právě tam. Naštěstí pro mě trval můj pracovní poměr jen půl roku.

Zaujalo mě v tvém životopise, jak se docela vymezuješ proti životu v Česku. Hodně jsi zanevřel? Nemáš žádnou potřebu se vrátit?

Tak já se nacházím v momentě, kdy můžu říct, že jsem strávil většinu svého života v Americe. Z pohledu emigranta se na to dívám takhle: když člověk žije dlouho venku, tak dřív nebo později si musí vybrat, kde je jeho domov. Ono opravdu nejde žít život na dvou frontách. Mentálně se to nedá stíhat. Do Čech jezdím tak jednou za tři roky a jezdit nepřestanu. Ale o návratu nepřemýšlím.

A co nejbližší? Jak udržuješ vztahy s rodinou tady? Novou rodinu sis založil v Americe? Americkou? Mimochodem můj bratránek to má podobně. Odešel nabrat zkušenosti a trvalo mu skoro dvacet let, než sem zase začal jezdit, ale o návratu neuvažuje.

V kontaktu s rodinou v Čechách jsem poměrně často. Mobilní aplikace jako je Skype nebo WhatsApp mi to hodně usnadňují. Vzpomínám si, že před lety jsem si kupoval předplacené telefonní karty na volání do Čech, za $20 jsem měl 8 minut, to se pak docela prodražilo. A rodinu mám i tady. S manželkou Debrou Adelson jsem 13 let a máme syna Evana, kterému je 9 let.

Tak se pojďme vrhnout na tvou pracovní kariéru. V Crystalexu jsi brousil skleničky na kaviár. V Shelburne Falls tě čekal jiný druh činnosti? Jak ses vůbec k takové nabídce dostal?

Tak dá se říct, že jsem byl ve správný moment na správném místě. Tohle je jeden z životních momentů, na který nikdy nezapomenu. Stalo se to na učilišti. Všichni žáci již odešli a já obcházel dílnu a ujišťoval se, že všechny stroje jsou vypnuté. Právě v ten moment vešla do dílny paní, která se představila jako Vladimíra Klumparová. Po krátké konverzaci jsem vyrozuměl, že její manžel Michael Pavlík je sklářský umělec v Massachusetts a že hledá někoho, kdo by byl schopný mu pomáhat s jeho plastikami. Přiznám, že jsme se domluvili prakticky na místě, mně bylo 20 let a já v tom viděl obrovskou příležitost vidět svět a něčemu se přiučit. Takže jsem okamžitě souhlasil a nabídku přijal.

Cestu jsi ještě zopakoval a pak přišla definitivní nabídka zůstat v USA natrvalo?

V Americe na mě čekalo něco úplně jiného. Pracoval jsem s bloky optického skla, které měli kolem 35 kg. Ty jsem rozřezal na čtvrtiny a brousil jsem z nich trojúhelníky, které se pak lepili ke skleněným rámům za pomocí barevného lepidla. Pro mě to byla hrozně dobrá zkušenost, jelikož stroje na broušení a leštění skla tu jsou jiné. Později v mé kariéře mi tyhle zkušenosti výrazně pomohly.

To jsi stále pracoval pro někoho? Kdy ses začal osamostatňovat a za jakých okolností?

Když jsem přišel do Ameriky, tak jsem strávil prakticky prvních 10 let tím, že jsem pracoval pro někoho. Konkrétně Michael Pavlík, Steven Weinberg, Josh Simpson.

Nedokážu si představit, že bych sem přišel a okamžitě si otevřel vlastní business. O broušení skla jsem něco věděl, ale o marketingu a věcech s tím souvisejících jsem neměl povědomí. Tady musím poděkovat Josh Simpsonovi a manželce Debře, to jsou lidé, kteří mi na té dlouhé cestě pomáhali.

Ono v tom umění to není jenom o tom snažit se udělat něco zajímavého, ono je pak důležité dát lidem vědět, že ty věci vůbec existují, kde je mohou vidět a koupit a tak dále. A tenhle proces trvá roky. Člověk musí být té práci hodně oddaný, musí jí věřit a být někdy i tvrdohlavý, aby si udržel a prosadil vlastní styl. A tenhle proces opravdu trvá roky. Já si otevřel vlastní studio zhruba před dvanácti lety.

Co tomu předcházelo?

Pracoval jsem v Massachusetts, práce mě tam hodně bavila. S Joshem jsem cestoval po různých show a to byla výborná škola života. Po čtyřech letech práce jsem ale cítil, že je na čase zkusit něco dalšího. Ta práce se opakovala, stala se z ní rutina a dělat jedno a to samý mě zkrátka neuspokojovalo. S Joshem, který se vždycky ke mně choval fér, jsem se domluvil, že mu zaučím dva nové brusiče a pak půjdu vlastní cestou. A díky tomu, že moje manžela byla z New Jersey, tak jsme se přestěhovali do města Collingswood na předměstí Philadelphie. A tady jsem si otevřel vlastní studio.

Můžeš svou současnou tvorbu popsat? Něco jsem viděl na tvých stránkách a určitě přidáme nějaké fotky, ale asi by bylo dobré pro čtenáře, obzvlášť když někteří jsou spjatí se sklářským průmyslem, popsat, co teď přesně děláš, jakou technikou, pro jakou klientelu atp.

Já brousím sklo, což je technika, při které se dělá všechno za studena. Začínám vždycky z bloku optického skla, první krok je většinou řez na diamantové pile. A po tom záleží na designu, rovné plochy brousím na litinovém kole, na které je přiváděn karbid křemíku spolu s vodou. Oválné plochy brousím na diamantových kotoučích.

Na začátku projektu používám hrubé brusivo, to je moment, kdy sklu dávám tvar. Pak následuje přebrušování na jemnějším písku. Používám čtyři různé karbidy křemíku, 60, 220, 400, 600. Čím vyšší číslo, tím je jemnější. Dalším krokem je předleštění za použití polyuretanového kotouče a pemzy s vodou. A na konec finální leštění dělám na plstěném kole s cerem a vodou.

Během tohoto procesu přidávám do skla barvy. Buďto se jedná o barevné ploché sklo, které lepím na povrch křišťálových bloků, anebo míchám barvu přímo do lepidla. To je poměrně náročná technika na provedení, vyžaduje preciznost, ale je velice efektní. Když jsem začínal dělat svoje věci, tak jsem používal většinou jednu barvu, dost jsem si za tím stál. Zastával jsem ten názor, že v tom skle méně je někdy více. V posledních letech těch barev podstatně přibylo, já myslím, že to je taková přirozená evoluce umění. Ty věci jsou určitě živější a veselejší.

Nedávno jsem začal experimentovat s černým sklem, které kombinuji s dvaceti tří karátovým zlatem, a musím říct, že ta práce měla pozitivním ohlas. Pro mě je důležité párkrát do roka udělat něco úplně jiného, něco, co nevypadá jako kus od Pavla Nováka. Z byznys pohledu je to určitě risk, ale já to dělám spíš pro sebe, taková osobní výzva, zkusit si něco nového a možná se dostat někam jinam.

Na závěr se zmíním o tom, kam posílám své kusy. V současné době spolupracuji s šesti galeriemi tady v USA. Může se to zdát málo, ale je potřeba si uvědomit, že moje práce je velice časově náročná a jsem schopný vyrobit jenom 2 až 3 kusy měsíčně. Svá díla také osobně propaguji čtyřikrát do roka na Art Shows, konkrétně West Palm Beach Florida, ACC Baltimore, ACE Show Chicago a Philadelphia Museum show. Sklo je v Americe velmi vyhledávané, mojí klientelu tvoří hlavně sběratelé umění a interior designers.

A děláš taky na zakázku? Podle přání zákazníka. Třeba právě do konkrétního interiéru.

Na začátku své kariéry jsem dělal hodně na zakázku, kdy klient přišel s konkrétním nápadem a já ho pro něj zrealizoval. Měl jsem štěstí, že během prvních dvou let, kdy jsem si otevřel vlastní studio, mě objevili dva interior designers, jeden z New Yorku a druhý z Washingtonu. Díky nim jsem měl stálý příjem a ve volných chvílích jsem experimentoval na svých designech. Po uplynutí dvou let jsem se začal plně soustředit jenom na svoji tvorbu a tak to dělám dodnes.

Jsou tvé věci k vidění jen v Americe nebo je vlastní třeba galerie v Evropě?

V současné době jsou moje věci k vidění jen v Americe. Minulý rok jsem obdržel nabídku vystavovat v Barceloně a Amsterdamu, takže do budoucna plánuji poslat několik věcí i do Evropy.

A co koníčky? Už jsi typický Američan a sleduješ basketbal, baseball, hraješ golf, nebo se držíš hokeje a socceru?

Přiznám se, že jsem naprosto propadl baseballu, jsem už 20 let věrný fanoušek Boston Red Sox. Pár let jsem baseball hrál i tady. Následuje hokej a americký fotbal.

A dotkla se tě amerikanizace i jinak? A nechal sis nějaké hobby, které je typické spíše pro Čechy? Teď přemýšlím, které to jsou. Pivo, chalupaření, nadávání na režim, ať je jakýkoliv, množství přečtených knih …

Amerikanizace u mě proběhla dost rychle a pro mě to byl skoro až přirozený vývoj. Zvykl jsem si tu opravdu ve velmi krátkém čase. Jediné, co mě ještě nepustilo, je česká hudba. Díky internetovému rádiu poslouchám českou muziku denně při práci. Občas si k tomu přidám Cimrmany, divadlo Sklep a Semafor. Český humor si vždycky s chutí poslechnu.

A hudbu ještě z doby, kdy jsi byl v Čechách, nebo hledáš novinky?

Jedná se spíš o starší muziku, na čem jsem vyrůstal. Současnou českou tvorbu nesleduji.

Tady v Čechách hodně lidí vnímá Ameriku prostřednictvím seriálů a kusých zpráv o příspěvcích amerického prezidenta na twiteru. Je to z tvého pohledu hodně zkreslený pohled?

Jsem přesvědčený, že je hrozně zkreslený. Znám tu hodně lidí, co sem přišli. Nejen z Čech, ale i třeba Bulharska. Hodně lidí si myslí, že někdo, kdo odejde do Ameriky, má úspěch zaručený, garantovaný. Prošel jsem si tím nesčetněkrát. Ví se o lidech, kteří jsou zde úspěšní. O těch se píše, natáčí. Ale tady je i druhá skupina lidí, a je jich většina. Jsou to lidé, kteří sem přišli, z různých důvodů to nezvládli a vrátili se do Čech. Jeden příklad za všechny. Měl jsem kamaráda z dětství, žil v Anglii, byl tam celkem spokojený, ale chtěl Ameriku zkusit. Nechal jsem ho u sebe bydlet, jezdil se mnou do práce. Bylo o něj postaráno a mělo to být pro něj jednoduchý. Fungoval tady, ale přišel 24. prosinec a ta nostalgie ho zlomila. A další den začal řešit, jak se vrátit.

Spousta lidí to nepřizná. Řeknou, že je to tady nebere, že Američani jsou tlustý, a podobně.

Taky nejde jen si říct, že vydělávám 12 dolarů na hodinu, vynásobit si to dvaceti a myslet si, že budu v balíku. Tady nejde žít bez auta, hodně stojí bydlení. Tady je kapitalismus tvrdý a nekompromisní. To lidi z Evropy neznají. Ale i přesto, že ten kapitalismus je tak tvrdý, platí, že čím víc člověk pracuje, tím více si vydělá. Mě trvalo skoro 19 let, než jsem se prosadil. Někdy to bylo hodně těžký.

Ten pohled na Ameriku je hodně zapříčiněný seriály. České televize, když chtějí vzít dobrý seriál, musí k tomu vzít spoustu jiných, které by tady nikdo nesledoval. Třeba Pobřežní hlídka – ti zaměstnanci v té době brali 9 dolarů na hodinu. Za to by si žádný plavčík nekoupil dům na pláži a k tomu Porsche už vůbec ne. V Americe jsou jen dvě procenta milionářů. Ze seriálů to vypadá, že všichni.

Tady nefungují klasické důchody. Každý si na něj musí našetřit. Stát má jinou funkci, na zadní vrátka si každý musí myslet. 32 – 34 procent Američanů si nebude moci vůbec dovolit důchodový odpočinek. Budou zkrátka pracovat, dokud budou moci. Anebo jim musí pomoci děti.

Systém není ideální, ale je fair. Záleží na každém, jestli na to má mentalitu, aby sem šel. Pravidla jsou tady ale stejná pro každého.

Nahoru