Poslední zvonění. Výročí v Zákupech. Chceme žít v Rusku nebo v EU? Neměl by se fotbal zakázat? Příští týden na Ranhojiče, Hrabala či blondýnu.
Jaro představuje hektické měsíce. Pondělí bylo pro mě emočně vypjaté - poslední zvonění. Nikdy se na něj moc netěším, studenti jsou rozjaření, když včas nevyčistím peněženku sám, vyčistí mi ji oni, celá škola smrdí octem a lacinými voňavkami. Tentokrát docela v poklidu. Ale to emoční vypětí spíše pramenilo ze skutečnosti, že k maturitě se chystá i můj syn. Moc rychle to uteklo od okamžiku, kdy jsem ho vedl k přijímačkám. Když mi bylo osm, devět, život se táhl jako žvýkačka. V pubertě jsem si myslel, že všichni nad sedmnáct jsou děsně starý, ale už souloží. To byla meta, za kterou neviděl. A najednou mám syna, kterému je devatenáct a za chvíli abych do deníku začal chystat nekrolog.
Ve středu, na čarodějnice, se mi nechtělo někde popíjet u ohně, tak jsem si vynesl ovocné pivo na Ralsko a chvíli poseděl na vrcholu. Trochu opar, takže fotky nic moc, přesto je nabízím.
Včera jsem si rozmýšlel Majáles, ale nakonec jsem se nechal nalákat na divadelní představení Divadelního spolku Havlíček Zákupy. Hru Drd aneb Výročí napsal můj první českolipský ředitel Jirka M. Šimek. Letos mu bude osmdesát a stále má v sobě energii na rozdávání. Šlo o klasické ochotnické dílo uvedené v kulturním domě v Zákupech. O domě jsem si mimochodem až do včera myslel, že je to nějaký zkrachovalý motorest, přitom je v něm poměrně velký sál.
Sám Jiří Šimek hrál dobrého rodinného ducha, který vstupuje do děje vždy, když se manžele Drdibílkovi začnou hádat. Což je samozřejmě v každém dějství. Nedávno mi někdo vyčetl, že Karel H. je někdy dost didaktický a každý pozná, že to píše učitel. Se Šimkovou hrou je to podobné. Je velmi didaktická, některé scény jsou doslova polopatické. Jirka zkrátka učitele v sobě nezapře.
Hlavní role si užívají skuteční manželé Minaříkovi – Karla Českolipané znají jako ředitele ZŠ na Svárově (můj rozhovor s ním je zde). Čtvrtou postavou je cedulář, kterého zahrál Mirek Izera, kterého možná ještě pamatujete jako bývalého provozovatele sýrárny.
Video jsem zveřejnil včera, ale přidávám ho ještě sem. Mimochodem, když jsem byl na Havlíčkovi naposledy v Lípě, přišli jsme čtyři diváci. V Zákupech se sešel asi desetinásobek.
Opět bych měl přihodit nějaké to zamyšlení. Když pominu věci osobnějšího rázu, tak mě samozřejmě štve Ukrajina. Za prvé kvůli tomu, co se děje na Ukrajině samotné, a za druhé, jak lidé rychle zapomněli, co je to ruská roztahovačnost. Celý problém je samozřejmě komplikovaný, ale otázka je jednoduchá: žil bych raději v Evropské unii se všemi jejími nedokonalostmi, nebo v Rusku se všemi jeho dokonalostmi? Žil jsem osmnáct let v kolonii Sovětského svazu a deset let jsem v Unii. A mám vcelku jasno.
Ale v tomto tématu se i v diskusích na i-novinách patláme dost dlouho. Včera mě spíše zase vytáčel fotbal. Samozřejmě jsem si přál, aby Sparta prohrála, to se ode mě jako od slávisty dalo čekat. Ale co zase předvedli ti vypatlaní fanoušci… Fotbal miluju, sleduji naše i cizí ligy, hraju fotbalového manažera, ale někdy si říkám, že by kopanou měli zakázat. V českém podání už nejde o sport. V českém provedení jde o černou díru na peníze, prostor pro ukájení potřeb bohatých mafiánů v kancelářích, zamindrákovaných debilů v hledišti a přeplácených metrosexuálů na trávníku.
Poslední opatření fotbalového svazu v podobě zákazu vulgárního skandování je výsměch, provokace. Nemám rád americký fotbal, protože většinu zápasu se na hřišti nic neděje. Český fotbal začíná být podobný. Během přenosu se neustále bojím, jestli rozhodčí zápas nepřeruší nebo neukončí. Nedej bože, kdybych se na utkání vydal třeba do Prahy nebo Teplic, utratil spoustu peněz a pak mi nějaký čurin řekl, že kvůli jiným čurinům už se hrát nebude.
Jak se zabavit příští týden? Máte-li rádi Bohumila Hrabala, který by se letos dožil 100 let, můžete v úterý zajít do knihovny na besedu s předsedou Klubu čtenářů Bohumila Hrabala. V pátek v Crystalu proběhne live show pořadu Na stojáka, měla by přijet i jedna z hvězd - blonďatá Iva Pazderková. Z filmů, které jsou tento týden do kin, mě nejvíce zaujal německý Ranhojič. Dávají ho v sobotu v Crystalu.
Ještě malá poznámka na závěr. Nejsem věřící, ale tento týden jsem měl dvakrát takové štěstí, že snad ani nemůže jít o náhodu. Děkuji komukoliv, kdo nade mnou stál, a slibuji, že se pokusím být pokornější.