Zhoubné: mateřství je méně než dělat kývače ve vedení firmy. Chce nás Europarlament vyhubit? Je hlína k snědku? Vánoce v kině. Přijde letos Ježíšek?
Minulý týden jsem deník nestihl. V sobotu jsem si lovil kešky v České ráji a v neděli dopoledne jsem se k tomu už nedostal. A hned po obědě jsem na týden odjel do Polska na další díl projektu s názvem Lanterna Futuri. Zní to neuvěřitelně, ale do polského Nedamirowa (a německého Grosshennersdorfu) už jezdíme celých deset let. A stále se studentům na facebooku po příjezdu objevují statusy typu: nejlepší akce, kterou jsem na gymplu zažil.
Z kultury jsem za posledních 14 dnů stihl jen americký film Kapitán Phillips a čtyři knížky. Phillips mě moc nenadchl. Otravné dialogy, spousta zbytečných a zdlouhavých scén. Klišé na klišé. Ani Hanks zrovna nezářil. Možná jsem měl přehnaná očekávání. Na druhou stranu jsem byl rád, že se autoři co nejvíce drželi skutečných událostí. Vznikl tak dobře stravitelný hraný dokument.
V Polsku jsem měl dost času na čtení.
1. Nejprve jsem zdolal velmi precizní reportáž amerického novináře Mitchella Zuckoffa s názvem Ztraceni v Shangri-La. Dalo by se o ní napsat něco podobného jako o předchozím filmu. Místy zdlouhavé (podle knižního serveru CBDB patřím k málo lidem, kteří knihu dočetli až do konce), plné amerických klišé, jejich pohledů na svět, jiné národy, zvyky apod. Jde o popis záchranné mise do ztraceného údolí na Nové Guinei, do kterého spadlo letadlo. V džungli jsou nejen věčně mezi sebou válčící domorodci, ale také japonští vojáci.
2. Nejvíce mě zaujal debut Aleny Mornštajnové: Slepá mapa. Popisuje osudy tří žen, tří různých generací v průběhu dvacátého století. Od První světové války po Sametovou revoluci. Do příběhu jsem se ponořil a obzvlášť druhá část mě úspěšně vtáhla do děje. Bude to teď připadat mým čtenářům jako bláznivina, ale zatímco jsem u minulých dvou děl kritizoval rozvláčnost, zbytečnou délku, tak tato kniha by si zasloužila natáhnout. Zajímavé je, že ji zřejmě nečetl její redaktor, protože v anotaci je autorka srovnávaná s Petrou Hůlovou, přitom se daleko více hodí srovnat dílo s Vyhnáním Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové. Otázkou je, proč zrovna nyní vzniká tolik knih popisujících osudy lidí (žen) v Sudetech. Je to až nápadné.
3. Obzvlášť když už mám v seznamu knížek, které si chci v nejbližší době přečíst, román Jakuby Katalpy s více než jasným názvem Němci. Prozatím jsem se však spokojil s její románovou prvotinou, která se jmenuje Je hlína k snědku? Román je trochu odvážné slovo, na 135 stránkách, z nichž některé se dají směle přeskočit, se dozvíme mnohé z erotického života mladé ženy. Příběh se na stránkách hledá těžko, přesto se čte dobře. A nadějný je jazyk autorky, jsem zvědav, jak ho dokáže využít v obsáhlejším kousku.
4. Jo Nesba ani nemá smysl komentovat, to je prostě klasika. Jenom mě štve nakladatelství, že příběhy Harryho vydává v naprosto nesmyslném pořadí.
5. Přidám ještě pětku, přestože ještě nemám dočteno – Exodus Leona Urise. Chcete-li se něco dozvědět o historii novodobého Izraele, mělo by jít o takřka povinnou četbu.
A teď nějaké jiné téma, aby nešlo jen o čtenářský deník. Asi nejvíce jsem za dlouhých krkonošských nocí přemýšlel o roli ženy v současné západní společnosti.
„Europoslanci podpořili návrh Evropského parlamentu na větší zastoupení žen ve vedení velkých firem. Podniky mají zajistit, aby v jejich vedení bylo do roku 2020 nejméně 40 procent žen. Pokud o to nebudou usilovat, hrozí jim pokuty a vyloučení z veřejných řízení.“ Tolik ze zprávy ČTK.
Nemám nic proti rovnoprávnosti mužů a žen. Málokdo má asi tak liberální manželství jako já. Dělíme se o vaření, auto má spíše v režii žena. Dovolené jsou ale v mém ranku, stejně tak spoření apod. Chodíme spolu na pivo, ale na některé akce každý sám. Nepotřebujeme na to kvóty, nařízení, prostě to nějak vyplynulo.
Co přijde nyní? Čtyřicet procent chlapů - učitelů ve školách. Od mateřských škol až po školy vysoké. A chci také zdravotní bratry místo zdravotních sester.
Dumal jsem o tom i v souvislosti s ženami, které se angažují v Lanterně Futuri. Některé velmi profesionálně vedou dílny, dětem se rozdávají, mají vymakané postupy a z výsledků jejich práce běhá mráz po zádech. Ale některým je už přes třicet, žijí na cestách, partnera vidí jednou za čas, na děti často rezignovaly. Ty, v určitém smyslu nejlepší, geny se nikam nepředají.
Myslím, že Evropu nevyhubí nedostatek včel, meteorit, primárně ani muslimové nebo cikáni, nás vyhubí nedostatek normálních žen. Těch, které dokážou potlačit své emancipační půdy a porodí aspoň dvě, tři děti. A postarají se o ně.
Nařízení je naprosto diskriminační a ponižující pro všechny. Vlastně se v něm říká, že být ve vedení velké firmy je něco více, než být matkou. Také se v něm říká, že ženy jsou neschopné se dostat do vedení firem jinak než nařízením.
Nápad EU je jen dalším hřebíčkem do rakve naší civilizace. Ono nutí poslední normální ženy, aby sekly se svou přirozeností a šly se rvát o koryta. Pro mě bude napínavé sledovat, jak se k návrhu postaví naši poslanci. Který eurořiťolez pro něj zmáčkne knoflík?
A když už budu tento týden v Lípě, kouknu se, co se kde děje. V sobotu se pravděpodobně podívám někam do Německa, abych zjistil, jak se sousedi chystají na Vánoce. Pokud jste nestihli rozsvěcení vánočního stromu v Lípě či Boru, ještě máte šanci v pondělí ve Cvikově. A vánoční atmosféru si můžete navodit i v kině - třeba díky filmům Křídla Vánoc nebo Přijde letos Ježíšek? Ve středu lze zajet do divadla v Boru na Interview s upírem. Ve čtvrtek začínají v muzeu Vánoční trhy a v Novém Boru vystoupí 100 zvířat.