Do konce tohoto roku už žádnou knížku dočíst nestihnu, takže začnu se svými bilančními žebříčky. Rozhodně jsem toho letos nepřečetl tolik, kolik bych chtěl. Ale to jsem toho tolik ani neujel na kole, nenašlapal na sněžnicích či běžkách. Jen ujít jsem zvládl tolik, kolik jsem si přál, a na inlajnech mi chybělo 13 kilometrů.
Přečetl jsem třicet knih, asi polovinu toho, co jsem dával ve svých nejlepších čtenářských letech. Pěti hvězdičkami jsem během roku označil pouze dvě knihy: Madeleine (životopis Madeleine Albright) a Britannia Road 22 od Amandy Hodgkinson.
Čtyři hvězdičky jsem dal těmto románům a životopisům: Mořská panna (má oblíbenkyně Camilla Läckberg), Hypnotizér (můj letošní objev Lars Kepler), Už je tady zas (německý hit Timura Vermese), Strážce majáku (opět Camilla Läckberg), Tigrid, poprvé (jeden ze životopisů od Pavla Kosatíka), Sebevraždy panen (Jeffrey Eugenides), Žena v kleci (Jussi Adler Olsen), Nejnovější dějiny Ukrajiny (Vladimír Goněc), Domov na konci světa (Michael Cunningham), Libůstka (Mariusz Szczygieł), Pravda o případu Harryho Queberta (Joël Dicker), Pavučina lží (Dan Brown), Tělo (Paolo Giordano).
Když budu respektovat svůj názor hned po přečtení, tak bych udělal letošní žebříček takto.
1. Amanda Hodgkinson: Britannia Road 22
Knížka mi i s odstupem přijde naprosto dokonalá. Znovu mi běží mráz po zádech. Do deníčku jsem si o ní napsal: Slzy jako hrachy se mi koulely po tvářích na posledních několika stranách. I když právě ten předvídatelný konec mě zklamal nejvíce. Ale vždyť já ho ve skutečnosti takto chtěl. Skvěle napsaný příběh. Na pozadí války nakonec hrají hlavní role touha, žárlivost, obětavost, lež, pravda. Kritici srovnávají se Sophiinou volbou, já bych ještě zmínil Nabarvené ptáče. V letošním roce zatím jednoznačně moje kniha číslo jedna.
2. Madeleine Albright: Madeleine
Zpětně hodnotím více kriticky a rozhodně bych ji nedal tak vysoko, ale hned po přečtení jsem si napsal toto: Zase tak často memoáry nečtu, obzvlášť když jsou takto mega pojaté, ale Madeleine jsem si užil. Nebyla tak sterilní, jak jsem si myslel, velice lidsky popsala i své soukromí, včetně situace, kdy jí manžel řekl, že odchází, neboť je tlustá. Z některých pasáží čišela korektnost či servilita vůči Clintonovi a jiným "kolegům", ale jinak to byla skvělá exkurze do diplomatických kruhů. Svým vypravěčským uměním mi dovolila dostat se blízko k Arafatovi, představitelům Ruska, Číny či Izraele, pochopit americký postoj k problémům tohoto světa. Malá česká Madlenka, holocaust a americký sen v jedné knize.
3. Joël Dicker: Domov na konci světa
Tento román mě nadchl nyní na podzim a všem jsem ho doporučoval a myslím, že někteří ho dostali pod stromeček J. Hned po přečtení jsem si poznamenal: Dlouho mě odrazovala objemnost knihy, ale nakonec jsem ji dal rekordně rychle. Obdivuji konstrukci, kterou autor vytvořil. Jde o dokonalou hru pro čtenáře, každých padesát stran jste si jistí, že už pachatele máte, ale dojde vám, že je to blbost - vždyť ještě nejste ani v půlce. Naivita, nevyzrálost, to se dá určitě románu vytknout, my starší už asi na tak velkou lásku nevěříme a ještě méně na to, že obyvatelé městečka budou ke spisovateli tak sdílní, obzvlášť když vědí, že o nich píše velký román. Jestli to ze mě nevyčpí, tak se zatím jedná o knihu roku v mém tradičním žebříčku.
4. Camilla Läckberg: Strážce majáku
Od nikoho jsem letos nepřečetl tři knihy, ale je potřeba přiznat, že jednu z nich jsem zároveň označil za tu nejhorší, kterou jsem dočetl až do konce (Vražda s vůní mandlí). O Strážci majáku jsem napsal: Těžko hodnotit, proč jsem si oblíbil zrovna tuto autorku skandinávských detektivek, ale zatím jsem od ní kromě posledního kousku přečetl všechno a vcelku svižně. Opět jde o tradiční mix brutálních vražd, starého příběhu, rodinného života, švédské přírody a sociálních otázek (tentokrát téma domácího násilí). Vím, že po rychlém přečtení následuje rychlé zapomenutí, ale dojmy zůstávají a chuť navštívit Fjällbacku zůstává.
5. Pavel Kosatík: Tigrid, poprvé
Mám rád Kosatíkův styl, není zase tak dokonalý. A měl jsem rád i Tigrida. A napsal jsem si toto: Pavel Kosatík zase nezklamal. Životopis politika, kterého jsem za jeho života moc nebral, jsem četl se stejnou chutí jako detektivku. Utekl před holocaustem, utekl před kumunisty, přesto neztratil víru v demokracii ve společném státu Čechů a Slováků. Paradoxně usedl do vlády v okamžiku, kdy se Československo začalo rozpadat a Čechům více než na Masarykovských ideálech záleželo na hromadění majetku. Přes některé názorové piruetky mi Tigrid přišel poměrně konzistentní. Jen ta reálná Klausova politika ho nakonec také semlela.
Pro zajímavost - tady je žebříček loňský.
A která kniha z nabídnuté pětice vás láká nejvíce?