Recenze: Jan Žižka aneb Smrt přináší život

Verze pro tisk |

Dlouho avizovaný film Jan Žižka konečně vstoupil do kin a už po několika dnech projekcí vyvolává diskuse, analýzy, do jaké míry si režisér pohrával s fikcí, a roztodivné polemiky. Někteří známí jasně řekli, že nemá z českým prostředím nic společného, že v něm hrají američtí herci, a proto na něj nepůjdou. Jiní se nechali slyšet, že historickou tematiku už nelze vůbec srovnávat s hrůzami současných válečných konfliktů. A že ony avizované krvavé scény jsou jen slabým odvarem k současné realitě. Když však na film vyrazíte do kina, do sevřeného prostředí, kde si člověk může příběh vychutnat se vší parádou, je to zprvu vizuální šok, který diváka přibije do sedadla.

Z plátna totiž stříká krev po litrech. Usekané hlavy přibité na stromy nejsou výjimkou, stejně jako napíchnutý člověk na kůl, který ještě z posledních sil šeptá niterné sdělení. Ruce si v krvi smočí i hlavní ženská hrdinka, kolem které se vlastně odvíjí hlavní zápletka. A její pojetí je docela zajímavé. Kateřina, snoubenka Jindřicha Rožmberka a zároveň neteř francouzského krále, je na (skrytý) pokyn krále Václava unesena Žižkou, aby posloužila politické hře o císařský trůn. I když ji Žižka musí vyměnit za svého bratra, který mu vyčítá smrt syna, nakonec ji osvobozuje a nachází k ní nečekané pouto, které ale v dobách temného středověku nemůže dojít ke šťastnému konci. Toť jen krátká, ale zásadní tresť děje, který se v podstatě odehrává v lesích kolem lomu Velká Amerika. Efektní české exteriéry ponořené do tmavých a depresivních barev jasně určily ponurý charakter snímku, který si bere mnoho inspirací z kultovního Gibsonova dramatu Statečné srdce a rozhodně má daleko k Vávrově retroklasice z roku 1956.

Ve srovnání s výše uvedeným spektáklem ze Skotska však režisér Jákl klade intenzivní důraz na drobnější bitky, které mají silný punc uvěřitelnosti. Žižka není prvoplánovaným supermanem a v půtce v lese, kde ho zajmou rožmberkovi nohsledi, dostává pořádně do těla. Dramaticky pojatá past vozové hradby, kterou v kaňonu postaví vůči podlému Torakovi, ale také nedává prostor divákovi odtrhnout oči do plátna. Zde se režisér koncepčně vyřádil. Stejně i tak v pronásledování v jeskynních chodbách, kde Žižkovi zraní oko, anebo v závěrečném souboji na Loveckém hrádku. Akce je opravdu dostatek a rozuzlení nelze odhadnout. Zaujmou ale i překvapivé zvířecí momenty jako např. objev uvězněného brutálního lva, který (symbolicky) utíká z hradu, anebo mystické záblesky spojené s orlem. Že by ozvuky našich národních symbolů?  

V herecké rovině má film velmi kvalitní obsazení, kterému dominuje Ben Foster jako Žižka. Fandové akčních snímků si ho možná budou pamatovat jako rozporuplného protagonistu (a posléze protivníka Jasona Stathama) v dramatu Mechanik zabiják anebo mága Medivha z filmové adaptace fantasy Warcraft: První střet. Jeho filmový Žižka je ale někde jinde, na jedné straně se brilantně potýká s protivníky, na straně druhé krvácí v jeskyni a lapá po dechu, musí opustit své žoldácké ego a nechat se léčit Kateřinou. Pro mladou britskou herečku Sophie Lowe bude tenhle film určitě vstupenkou mezi vyšší třídu filmových rolí. Hraje velmi uvěřitelně na to, že byla k natáčení přizvána režisérem Jáklem pouze týden před jeho začátkem. Naopak pro mnohonásobně oscarového herce Michaela Caina, kterému už pomalu bude 90 let, může být role Václavova komořího další z kritiky velmi dobře přijatých rolí. Mimo Karla Rodena mají ve filmu nepřehlédnutelné cameo čeští herci Ondřej Vetchý nebo Jan Budař. A divák si je opravdu zapamatuje.

Jan Žižka je v roce 2022 velmi osobitým snímkem, které výstižně portrétuje temnou dobu počátku 15. století, aniž by potlačilo daný filmový žánr na plátnech kin. Naopak. Svým způsobem reinkarnuje žánr drsného historického dramatu. Vždyť kolik takových snímků za posledních 10 let vzniklo ve světě? A je dost dobře možné, že v souvislosti s otevřeným koncem se brzy začně mluvit o pokračování. Možná že by si jej tento odvážný biják mohl dokonce zasloužit!

alt
alt
alt
Nahoru