„Přál bych si, aby lidé nezapomněli na svobodu svého vlastního cítění, vlastního mozku, vlastních „očí a uší“. Aby svůj cit nevyměnili za kritéria, která vytváří někdo jiný, často za účelem lepší manipulace a vlastního obohacení.“
Pavel Zlámal, klarinetista a saxofonista, je na Českolipsku znám zejména svým působením v kapele Obří Broskev. Dlouho jsme se neviděli.
Prosím tě, kam tě život za poslední dekádu zavál a co vlastně děláš?
Poslední dekádu jsem strávil zhusta obklopen hudbou – studiem i praxí současně. Po absolvování konzervatoře v Teplicích jsem pokračoval na Janáčkovu akademii do Brna (JAMU), dále do Finska na Sibelius Academy Helsinki, kde jsem strávil dva roky a odkud mě život přivál zase zpátky do Čech, profesně opět do Brna. Po ukončení magisterského programu JAMU nyní tamtéž dokončuji doktorát. Prošel jsem angažmá v orchestrech Městského divadla v Brně i v orchestru opery Národního divadla v Brně a nyní jsem hudebník na volné noze. Hraju v různých kapelách a tělesech, externě spolupracuji s orchestry (opera ND Brno, Filharmonie Brno), vedu své vlastní kapely a projekty a také učím. Např. před pár týdny jsem byl v Anglii, kam jsem byl, jako hostující lektor, pozván univerzitou v Chichesteru.
Hm, Británie. V čem spočívala tvoje návštěva, jaká byla náplň a kde se takové pozvání vzalo?
Vedl jsem hodiny improvizace a improvizační workshopy, po nichž následovalo koncertní vystoupení zúčastněných studentů. Pozvání inicioval můj vzácný přítel, učitel improvizace, skladby, jazzman, hudební terapeut a filosof Dr. Rod Paton, s nímž jsem se již mnohokrát setkal na pódiu, v nahrávacím studiu i při filosofických diskusích v hospodách a jiných místech duševní očisty.
Hrál jsi také?
Ano, měl jsem jak své sólové improvizační výstupy, tak i v duu s Rodem Patonem, dále i ve větším ansámblu s dalšími zkušenými hráči. Ansámbl zvící kvartetu pak premiéroval první část konceptuálního cyklu s názvem Moongazer’s suite (Episode No1), kterou jsem zkomponoval právě pro příležitost koncertu na universitě v Chichesteru. S jazzovým programem jsem vystoupil též v rámci univerzitní Jazznight.
Studia v Brně – jaké je zaměření tvých doktorandských studií a téma tvojí disertační práce?
Téma je právě improvizace s bližším zřetelem na vedení improvizačního ansámblu. Nutno podotknout, že pod pojmem hudební improvizace si mnoho lidí představí jazz. Ale tento pojem je daleko širší a jazzová improvizace je pouze jeden ze způsobů – třebaže velmi efektních a velmi sofistikovaně propracovaných (sám jazz velmi rád a často hraju).
Mluvím-li však o mém studijním zaměření, raději říkám, že jde o volnou hudbu – volnou improvizaci. Tato hudba je založena na bezprostřední komunikaci bez hudebně-stylových vymezení. Primárně v této oblasti používám slovník hudby soudobé a experimentální, ale stát se může cokoliv – doslova. Ke slovu tak přicházejí spíše principy společenského chování, než hudebně teoretická pravidla. A stupeň neočekávatelnosti a neopakovatelnosti takto tvořené hudby je zde ještě mnohonásobně vyšší. Současně je vyšší i riziko toho, že to nezafunguje, neboť zde není přítomná předpřipravená forma, harmonie ani průvodní melodie, za niž by se dalo v případě nouze takříkajíc „schovat“. Vše je na plné zodpovědnosti hráčů od začátku do konce. Ale právě v tom tkví celá ta legrace – ta životnost a autentičnost hudby. Nezřídka se tak zjevují magické momenty, které se prostě nedají předem připravit, zkomponovat.
Kouzlo této hudby spočívá také v tom, že dokáže reagovat či přímo vycházet z charakteru samotného místa koncertu. Není odkázaná na kompoziční paušál, jenž je fakticky odtržen od místa času provedení. Improvizátor má možnost napojit svou hudbu na akustické dispozice prostředí, na neočekávané či rezidentně přítomné zvuky a šumy či reagovat na různou (ne)pozornost publika apod. Zkušenosti mám s všelijakými prostory různých kvalit, např. strojovna vzduchotechniky, jeskyně Moravského krasu s neustále kapající vodou, podzemní prostory pod centrem Brna, různé kaple a kostely, prázdný vodojem, dvorany, foyer a galerijní prostory nebo i „obyčejné“ chodby budovy. Každý prostor má v sobě nějaký život, nějakou hudbu – např. na schodišti Janáčkovy akademie jsem premiéroval Broken concerto, jenž pro mě zkomponoval Peter Graham.
Samotnou disertaci píšu jako jakousi reflexi vlastní praktické činnosti a práce s kapelou. Ansámbl pro improvizaci jsem založil a aktivně jej vedu pod jménem Brno Improvising Unit. Kromě koncertní činnosti jsme natočili a vydali studiové CD (BIU Studio 1) a ve sběratelském nákladu také sérii 4 koncertů (BIU Live I – IV).
Zmínil jsi, že jazz je pouze jeden ze způsobů improvizace. Spousta lidí se dívá na jazz jako na příliš intelektuální záležitost, možná se jej trochu bojí. Jak se ty díváš na pozici jazzu, potažmo volné hudby, v rámci hudebního spektra?
Myslím, že jazz skutečně je na okraji zájmu. A volně improvizovanou hudbu bych zasadil asi ještě dál, na okraj okraje. Mnoho lidí se takových stylů bojí často a priori. Troufám si ale říct, že se ve skutečnosti bojí toho, že by měli při poslechu této hudby dávat pozor. Že by se měli trošku uklidnit, aktivně poslouchat a přemýšlet. V dnešní době, kdy jsou lidé zahlceni fantastickými nabídkami všech možných druhů zaručené zábavy, to pro mnohé není zajímavá alternativa. Tento druh zážitku totiž obnáší jisté úsilí a pokoru. Na druhou stranu je skvělé, že i v této bulvárně a ekonomicky založené době existují lidé, kteří si uvědomují, že mainstreamové reklamy normálně lžou a hodnota věcí či zážitků tkví někde jinde, než v konzumování laciných pobídek. Přesto nelze očekávat, že takových bude někdy většina. To je velmi rozsochaté téma, které by vydalo na zvláštní diskusi.
Máš ještě nějaké zajímavé zkušenosti? Co je/bylo v tvém profesionálním životě nejdůležitější?
Určitě zásadní věcí byla podpora a důvěra mých rodičů, bez toho by byla spousta věcí daleko těžší, nebo by se vůbec neuskutečnila. Potkal jsem také mnoho výrazných osobností, které mi zásadně otevřely oči, odehrál jsem mnoho důležitých a zajímavých koncertů, provedl hromadu akcí, které se mi nepovedly nebo mi v ten moment přišly úplně zbytečné. Nicméně právě tento celek beze zbytku opodstatňuje místo a stav, kde se nyní nacházím a který bych neměnil. Neznamená to, že jsem uspokojen a že bych se nechtěl zlepšovat a dál vyvíjet – právě naopak. A ač dobře vím, kolik práce a úsilí je skryto za každým vystoupením, jsem vděčný, že mám to štěstí hudbu naplno provozovat. Je velmi naplňující pocítit, když moje hudební vyjádření někoho osloví.
Všímám si také, že v moderním světě téměř chybí ticho – všude něco hraje, ze všech stran se do lidí něco hustí, ať přímo nebo podprahově, a není šance dát mozku odpočinout. Přitom ticho je často právě ten nejkreativnější prostor. A potom, jak mají lidé ocenit hodnotnou hudbu, když prožijí celý den v hluku? Ticho je součást hudby.
Máš nějaké vzory?
Mohl bych uvést stovky jmen lidí z řad hráčů, skladatelů či myslitelů, kteří mě ovlivnili, motivovali, inspirovali a dělají to dodnes – ať už je znám osobně, nebo zprostředkovaně. Za všechny např.: John Coltrane, Michael Brecker, John Butcher, Antonín Dvořák, Gyorgy Ligeti, Vinny Golia, Rod Paton a mnoho dalších. Nemohu nezmínit Jaroslava Šťastného (profesora skladby na JAMU, nyní mého školitele), který mi před časem ukázal dveře do vesmíru experimentální a volně improvizované hudby a seznámil mě s mnoha lidmi z tohoto oboru. Díky němu jsem více začal přemýšlet o smyslu a síle autentického konání – chování – tvoření (nejen hudebního), které stojí v příkrém kontrastu s průmyslově vykalkulovanými produkty, jež jsou často tím prázdnější, oč víc se lesknou. To platí podle mě ve všech oborech včetně hudby.
Co plánuješ do budoucna, kde a s jakými projekty tě mohou čtenáři zastihnout?
V nejbližší budoucnosti plánuji kromě dokončení disertace dále aktivně hrát, tvořit a rozvíjet hudební spolupráce. Vidět mě můžete např. s brněnským big bandem B-Side Band, s nímž často doprovázíme Vojtěcha Dyka.
S BsB jsme též právě odehráli šňůru koncertů s nejlepším jazzovým zpěvákem světa Kurtem Ellingem. Dále mohu být k zastižení v kapele The Fireballs – original 50’s rock’n’roll band, v orchestru pro soudobou hudbu Brno Contemporary Orchestra či po brněnských klubech s různými jazzovými formacemi.
Z vlastních projektů je to již zmíněný ansámbl Brno Improvising Unit, dále na leden-únor připravuji řadu koncertů mojí avantgardně jazzové kapely Next Phase k příležitosti vydání CD s názvem „Underneath“, doufám, že se podaří přijet zahrát i do České Lípy.
Také bych rád oprášil spolupráci s českolipským muzeem a pokračoval v koncertním cyklu Broken Music. V tomto rámci jsem v minulosti skrze spolupráci s různými mezinárodními sestavami i svými sólovými výstupy představoval soudobou hudbu a volnou improvizaci – uvidíme, jestli bude nějakému pokračování situace nakloněna.
Ještě něco?
Inu, pokud to ještě čtenáři vstřebají. :) Připravuji též sólovou nahrávku mojí vlastní hudby – improvizací a kompozicí, dále z již zaznamenaného materiálu dáváme dohromady CD improvizačního dua, které tvořím společně s kontrabasistou Georgem Cremaschim (USA). Čerstvě nyní spolupracuji s Bernadette Zeilinger z Vídně, hráčkou na flétny všeho druhu (od sopránových po kontrabasovou), s níž se 17. ledna objevím v Praze na akci Euroradia Ars Acustica s názvem Art’s Birthday. Další informace o mně, o mých projektech, koncertech či linky na kapely, se kterými hraju, jsou k nalezení na www.pavelzlamal.com.
Poslední informace: Pavlu Zlámalovi nedopadla organizace únorového koncertu na Českolipsku. V současné chvíli se ovšem jedná o dubnové spolupráci na odborném semináři a koncertu v některém z českolipských kulturních prostorů.