Štafeta: Zdeněk Seidl (1. část)

Verze pro tisk |

Původně jsem se domníval, že pojedu do Žandova, ale nakonec jsem musel porušit pravidla. První díl seriálu Štafeta v novém roce je věnován Zdeňkovi Seidlovi, který se před nedávnem odstěhoval do Prahy, s Českolipskem má však stále pevné vazby. Vystupuje například se skupinou Řemdih, odborné veřejnosti je známý především jako tvůrce historických hudebních nástrojů.

Michal Vlček mi toho o vás moc neřekl. Nejvíce ho zaujalo, že jste po gymnáziu studoval úplně něco jiného, než to, co vás nyní živí. Můžete mi upřesnit, na které vysoké škole jste studoval?

Po gymnáziu jsem trochu nevěděl, co se sebou, a protože jsem hodně četl, zamířil jsem na Filosofickou fakultu UK na obor bohemistika. Po třech letech jsem utekl na Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie. Toto studium jsem už zdárně dokončil. Moje specializace byla rostlinná fyziologie a diplomovou práci jsem psal na téma koloběh živin v jehličnatých lesích státu New Hampshire, na severovýchodě USA.

Takže vděčným tématem bude určitě i cestování. Předpokládám, že jste práci dělal na místě. Proč jste si vybral zrovna toto téma? Objevil jste něco nového?

Důvod proč jsem si vybral toto ekofyziologické téma byl ten, že v sobě spojovalo práci jak v laboratoři, tak i v terénu. Dostal jsem se díky tomu k řadě zajímavých laboratorních technik a zároveň jsem si mohl projít nádherné severoamerické lesy.

Práci jsem skutečně dělal na místě. Vzorky jsem sbíral ve White mountains, chemické analýzy jsem prováděl v laboratořích University of New Hampshire v Durhamu a anatomické analýzy jehličí pak v Praze na své alma mater. Účelem mého výzkumu bylo zjistit vztahy mezi chemickým složením jehličí a půdy, a zda by se nalezené vztahy daly použít k dálkovému průzkumu Země. Výsledky byly velice zajímavé a skutečně ukazovaly, že data získaná dálkovým snímáním některých spektrálních charakteristik jehličí (třeba z letadla nebo i z družice) mohou vypovědět hodně o složení půdy pod stromy. 

A není to velký skok z filozofie na biologii? A pak ještě k muzice. Dávám panu Vlčkovi za pravdu, že jde opravdu o fascinující změny.

Já jsem si nejdřív potřeboval zkusit studium humanitního oboru, abych zjistil, že se chci věnovat spíš přírodním vědám. Muzika, to je takový věčný leitmotiv mého života, ale k výrobě hudebních nástrojů jsem se dostal vlastně náhodou a z nouze. První nástroje jsem si vyráběl pro sebe, protože dobré nástroje pro starou hudbu se daly koupit pouze v zahraničí a za drahé peníze, které jsem jako student samozřejmě neměl. Časem za mnou začali chodit ostatní muzikanti, abych jim vyrobil taky. Během studia na vysoké škole mě to už začalo postupně živit tak, že jsem nemusel chodit na brigády. Po promoci jsem předpokládal, že dodělám těch pár zakázek, co se mi nahromadily během psaní diplomky, a půjdu pracovat někam do laboratoře, ale přicházely další a další. Od té doby mám pořád co dělat.

Ono by se mohlo zdát, že jsem studoval naprosto zbytečně, ale já to tak nevidím. Vysoká škola naučí člověka kritickému myšlení nebo orientaci v odborné literatuře a to se hodí vždy a všude.

A jak vůbec na českolipský gympl vzpomínáte? Já na něj nastoupil dva roky poté, co jste vy odešel.

Na ty čtyři roky, kdy jsem studoval na českolipském gymnáziu, vzpomínám velice rád. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, byla to asi nejšťastnější léta mého života. Ne, že by to později bylo špatné, ale už nikdy nebyl život tak intenzivní jako na střední škole. Student jsem byl průměrný. Víc než na studium jsem myslel na holky a na muziku, jak už to v tomhle věku často bývá. Zajímal jsem se o literaturu, ale v pubertální póze bojkotoval matematiku a chemii, takže jsem měl později před přijímačkami na PřFUK co dohánět.

Zhruba v půlce mého studia jsme se stěhovali ze staré budovy dole ve městě do nové na Špičáku. Musím říct, že stará pro mě měla kouzlo genia loci. S novou budovou jsem nikdy nesrostl. 

Předpokládám, že jste nejprve začal jako interpret. Můžete popsat vaši hudební kariéru?

Asi v deseti letech jsem začal hrát na kytaru.  Od svých 12 let jsem jezdil na vandry, takže jsem hrál a poslouchal takový ten český „trampfolk“. Bylo to jenom hraní pro radost, bez jakýchkoliv ambicí nebo dokonce drilu. Sice jsem navštěvoval dva roky tehdy Lidovou školu umění, ale vůbec mě to nebavilo. Ve svých 14 letech jsem objevil Beatles a úplně propadl hudbě 60. let. V té době jsem také potkal fenomenálního multiinstrumentalistu Honzu Mácu, který bydlel v Horní Polici, jen přes kopec od mého rodného Žandova. To pro mě byla velká inspirace a začal jsem na kytaru pořádně cvičit.

Později jsem začal poslouchat a hrát jazz. Bohužel v České Lípě a okolí jsem v té době nenašel nikoho, s kým bych se mohl dát do kupy, tak jsem si cvičil sám pro sebe a čekal. V roce 1997 se obnovila hudební skupina Řemdih a já do ní dostal lano. Hrála úplně jiný repertoár, než na jaký jsem byl od ní zvyklý – totiž středověkou a renesanční hudbu. O středověké hudbě jsem tenkrát nevěděl absolutně nic. Vzal jsem to s tím, že to zkusím a beztak nemám s kým hrát. Myslel jsem si, že to bude jen na chvíli, ale po čase mě to chytlo, a tak jsem v Řemdihu už 17 let. Za tu dobu jsme stihli stovky koncertů po celé Evropě a vydat tři CD. 

Takže rockovou éru Řemdihu nepamatujete?

V Řemdihu během jeho rockové éry jsem nehrál. Ale často jsem chodil na jejich koncerty. První půlka devadesátých let byla hudebně nesmírně zajímavá. Řada novovlných kapel, které vznikly a pololegálně fungovaly na sklonku 80. let, mohla najednou oficiálně hrát a vydávat desky. Chodili jsme v té době na Hudbu Praha, Garáž, Už jsme doma, Zuby nehty atd. a právě taky na místní veličinu Řemdih. Do dneška mě překvapuje, že rockový Řemdih neprorazil víc na celostátní úrovni, protože měl všechno potřebné: kvalitní repertoár, skvělé muzikanty i výrazného frontmana.

Nahoru