Jan Kučera: Filmová hudba není jen kulisou příběhu

Verze pro tisk |

Hudba stříbrného plátna, tedy přeložený závěrečný koncert devatenácté Lípy Musicy, který se uskuteční ve středu 23. června v Letním kině v Horových sadech v Novém Boru, bude pro mnohé návštěvníky splněným snem. Festival po letech vyšel vstříc volání po populárním fenoménu dnešní hudby, kterým je filmová hudba. Večer složený z populárních melodií především českých snímků jsme svěřili výjimečné hudební osobnosti – dirigentu, klavíristovi a skladateli Janu Kučerovi, který je skutečným znalcem „hudby stříbrného plátna“ a se kterým jsme si nejen o tomto hudebním žánru při příležitosti jeho festivalového debutu povídali…

Jste dirigentem, skladatelem a klavíristou, tedy výjimečně všestranným umělcem. Jaká z těchto oblastí Vám přináší největší potěšení a je Vám nejbližší? Chtěl byste se do budoucna určitým způsobem profilovat, nebo zůstanete věrný své trojprofesi?

Všechny tyto obory se navzájem krásně doplňují a ovlivňují, takže nechci nic měnit. Pravdou je, že dirigentské profesi se posledních asi 18 let věnuji nejvíc a vyžaduje si nejvíce času. Vždy jsem však tíhnul k tomu nebýt jen interpretem, ale projevit se i autorsky, aranžérsky či dramaturgicky. Odmalička mě bavila klavírní improvizace a od té už je jen krůček ke komponování, v něm mám absolutní svobodu a je to můj velmi intimní svět.

Vaše dirigentská studijní léta formoval zejména Vladimír Válek, bývalý šéfdirigent pražského SOČRu. Čím Vás tato osobnost nejvíce ovlivnila?

Vladimír Válek vstoupil do mého profesního života přesně v okamžik, kdy to začínající mladý dirigent potřebuje. Dal mi důvěru a nechal mě pracovat se špičkovým profesionálním orchestrem. Byla v tom od něj obrovská odvaha a já mu za to nemohu být nikdy dostatečně vděčný. Vždy se mi líbil jeho jasný a přehledný styl dirigování, bez kudrlinek a laciných, tedy nefunkčních efektů. Měl jsem možnost naučit se velmi rychle dirigentské řemeslo v praxi, bez teoretických průtahů a to mi profesně obrovsky pomohlo. Já mohu jen doufat, že se mi poštěstí to třeba někdy nějakému mladému kolegovi takto velkorysým a frajerským způsobem oplatit.

Kdo a jakým způsobem naopak inspiroval a tříbil Vaše skladatelské umění?

Měl jsem další štěstí na skvělého pana profesora na Pražské konzervatoři, Bohuslava Řehoře, hned po základní škole jsem byl v jeho kompoziční třídě. Velmi trpělivě mě krok za krokem seznamoval s kompozičními technikami, hodně jsme spolu na hodinách poslouchali hudbu a sledovali při tom partitury. Beethovena, Janáčka a desítky dalších, zkrátka nejlepší je se učit od Mistrů. Já sám se rád nechám inspirovat v podstatě jakýmkoli stylem hudby. Když je udělaná řemeslně dobře, chytne mě za srdce a strhne svou energií, je mi jedno, jestli to je hudba klasická, country, dechovka, nebo heavy metal.

Na festivalu budete dirigentsky debutovat ve spolupráci s Komorní filharmonií Pardubice. Nebude to však premiéra ve spolupráci s tímto tělesem, jaký k němu máte vztah?

S tímto skvělým a sympatickým orchestrem máme již za sebou několik desítek koncertů. Mnohokrát jsme spolu například dělali moje úpravy melodií z českých filmů, které diriguji od klavíru a které zazní i zde. Vždy to byla vynikající a milá spolupráce. Mimochodem, s tímto orchestrem jsme v Pardubicích provedli premiéru mé skladby Pivní oratorium, jakousi moji hudební poctu českému národnímu nápoji.

V současné době jste jedním z největších českých specialistů věnujících se filmové hudbě. Co Vás k této hudební oblasti přivedlo?

Mám rád filmy a speciálně ty české. Ve většině z nich zní skvělá hudba, kterou někdy vnímáme možná trochu nespravedlivě jen jako kulisu k příběhu. Mnohokrát ovšem nejsou k dispozici notové materiály, buď se noty ztratily, nebo se po natočení ve studiu hned někam vyhodily. Naštěstí ta hudba ve filmech stále zní a dá se velice dobře rekonstruovat či nově zaranžovat. Proto jsem udělal již několik takových symfonických filmových suit, ve kterých se snažím tyto klenoty představit publiku koncertně. Lidé ty melodie důvěrně znají, ale často třeba nevědí, kdo je napsal. Proto chci ta velká skladatelská jména české filmové hudby, jako jsou Zdeněk Liška, Luboš Fišer či Petr Hapka, stále připomínat.

Symfonické suity z melodií ze starých českých filmů, které jste zkomponoval na objednávku České filharmonie už v roce 2003, se s úspěchem etablovaly na českých pódiích. Podle čeho jste vybíral filmové melodie pro své aranže?

Tehdy jsem vybral ty největší prvorepublikové filmové hity jako písně Jen pro ten dnešní den, Slunečnice, Přednosta stanice a podobně. Stejně tak například v případě písní Jaroslava Ježka. U filmových melodií Petra Hapky jsem měl to štěstí, že jsem to ještě stihnul s Petrem osobně důkladně probrat, měl radost, že taková symfonická suita vnikne a sám mi dával tipy na výběr. Premiéry se SOČR už se bohužel nedožil.

Jaké filmové melodie a jejich autory máte Vy osobně nejraději a jaký výběr jste připravil pro závěrečný koncert festivalu Lípa Musica?

Králem české filmové hudby je Zdeněk Liška, to je asi neoddiskutovatelné. V jeho případě je ale bohužel problém s provozovacím materiálem a právy. Rovněž je někdy trochu oříšek jeho hudbu technicky rozklíčovat pro případnou novou aranž, ve studiu pracoval s různými smyčkami, ruchy, umělými zvuky, v tomto byl skutečně novátorský. Na závěrečném koncertě to bude takový výběr z výše zmíněného, věřím, že si každý přijde na své...

Vstupenky na koncert Hudba stříbrného plátna jsou v prodeji online nebo ve festivalové pokladně v ŽIžkově ulici 528/6 v České Lípě. 

alt
alt
Nahoru