„Mám na tebe deset minut!“ řekl mi Arno Čančík, když mě jeho manželka zavedla do malé dílny. V potemnělé místnosti seděl u svých nástrojů a do skla vyrýval reliéf nahé ženy. „Brzy ráno to jede někam do Kazachstánu.“
Zpočátku jsme lítali od tématu k tématu, jak jsem se snažil z Arno Čančíka co nejrychleji dostat co nejvíce informací, ale nakonec jsme spolu stejně strávili více než hodinu a viděl jsem ty nejlepší kousky z jeho tvorby.
Narodil se v roce 1942 v Děčíně a původně se vyučil kovorytcem, přestože toužil být spíše hajným. Půl života tak dělal mince, plakety či medaile. Naposledy například pro závody dračích lodí na Hané. Toto povolání nebylo rodinnou tradicí. „Snad nějaký strýc byl grafik, ale jinak byla celá rodina nádražácká,“ prozradil. V sedmdesátých letech se začal seznamovat s prací se sklem, především díky bývalému řediteli šenovské školy Josefu Michalu Hospodkovi.
„Říkal mi váš předchůdce ve Štafetě, Roland Schowald, že pro nás určitě budete zajímavý tím, jak dokážete ve vašem věku vyrýt do skla Hradčany i bez brýlí,“ zeptal jsem se a myslel si, že dostanu odpověď ve smyslu: „To je přehnané.“
„Já to dokážu i poslepu,“ uzemnil mě Arno Čančík. „Vždyť jsem je ryl přes třicet let. Pět let jsem pracoval přímo na Václaváku, v pasáži Alfa. Až do roku 1989 jsem dělal pro Oblastní podnik služeb Praha – východ.“
Nejlepším kouskem Arno Čančíka jsou však carská vejce. Pro firmu Faberge. Tato francouzská klenotnická firma dodávala každoročně o Velikonocích ruské carevně jedno bohatě zdobené vejce. Až do bolševické revoluce, kdy byla carská rodina povražděna komunisty. Celkem se podobných vajec stihlo vyrobit kolem padesáti. Pokračovatelé firmy Faberge před lety oslovili Arno Čančíka, zdali by neudělal jedno výroční carské vejce ze skla s portréty ruských vládců. Klenotníci ho následně ozdobili zlatem a brilianty a věnovali Vladimíru Putinovi při výročí 300 let založení Petersbourgu. Byl to dobrý obchodní tah, protože po vystavení vejce na internetu zatoužili po jeho kopiích i ruští boháči. To zajistilo Arno Čančíkovi práci na několik let. Nakonec jich dělal patnáct během osmi let. Vedle něj ještě dvě tzv. Romanovská, na nichž byly portréty rodiny posledního ruského cara a jeho rodiny.
Dostalo se mi stručného popisu, jak podobná práce vypadá. Viděl jsem sbírku starých mincí i obrázků, z nichž Arno Čančík získával představu, jak jednotliví carové vypadali. Devět portrétů bylo potřeba zmenšit na dva centimetry a po nakreslení na šmírák přenést do skla. Pro mě, který dostal svou první dvojku v životě právě z výtvarné výchovy, šlo o naprosto neuvěřitelnou práci.
Arno Čančík vystavoval své práce v několika státech. Zpočátku především v Japonsku – v Hirasawě, Yamaze či Kanazawě, účastnil se však i výstav v Evropě – v Holandsku či Německu. Do letošního roku byl členem anglické asociace rytců skla. Jde o prestižní věc, na členství se musí čekat několik let a jde o jedinou podobnou organizaci na světě. Celý sklářský obor však postihla krize. „Není tak populární jako třeba sochařství, moc lidí mu nerozumí. Přitom máme neomezené možnosti, stačí si vzít flašku od kompotu. Je to ale také pracné,“ popsal současnou situaci sklorytců. Řemeslo zachraňují klienti ze států bývalého Sovětského svazu, částečně Němci, Dánové a Francouzi.
Od skla jsme se dostali i ke koníčkům. Tím hlavním bylo a je vodáctví. Arno Čančík na vodě závodil i jen vandroval. U nás vyzkoušel všechny sjízdné řeky, ale podíval se i do světa – do Skandinávie, Itálie či Rakouska. V rodině má i pokračovatelku – jedna z vnuček je již pětinásobnou mistryní republiky v rychlostní kanoistice.
I přes svůj pokročilý věk je Arno Čančík stále vyznavačem trampingu. Den před naším rozhovorem se účastnil 45. ročníku zimního táboření a další týden se chystal na Polevsko.
„To si zase zazpíváme,“ těšil se.
„Cože, vy ještě zpíváte?“
Nakonec z Arno Čančíka vylezlo, že léta zpívá v českolipském sboru učitelů, takže jsme zavzpomínali na několik společných známých.
Ještě mě zajímalo, jak přišel ke svému atraktivnímu jménu. V žádném případě nejde o umělecký pseudonym. Ani mu nepřišlo neobvyklé. V roce 1961, když sloužil na vojně v Praze, nakoukl do telefonního seznamu a zjistil, že jen v hlavním městě žije Čančíků asi čtyřicet. Křestní jméno má ale zajímavější původ. Otec byl za války nasazen v severním Německu, kde bylo obvyklé používat skandinávská jména, Arno je tak původu norského.
A kam příště?
Zůstaneme v oboru. Dostal jsem tip na Jana Joopa Ruische z Okrouhlé. Podle Arno Čančíka dělá věci, které nikdo jiný v Čechách nenabízí. Navíc je to Holanďan usazený dlouhá léta v Čechách a bude určitě vstřícný a pro čtenáře zajímavý.