Více než měsíc uběhl mezi mou návštěvou Světlušky Svozilové v Mařenicích a Filipa Kubeše ve Vlčím Dole. Osobně se mnoho neznají, přesto mi paní Svozilová doporučila, abych za Filipem zajel, že by mohl být tím pravým pro můj seriál.
Na rozhovoru jsme se domlouvali skutečně neobvykle dlouho. Podzim představuje velké pracovní zatížení pro učitele i řezbáře. „Hodilo by se mi to více až někdy v listopadu,“ řekl mi, když už jsem vystupoval z auta a přemýšlel, jestli ten velký černý pes povalující se na zahradě je přátelsky naladěn.
Ale když už jsem tam byl … Konec září letos umožňoval usadit se na zahradě mezi špalky dubového dřeva, z nichž některé už nabyly podoby vodníků, ptáků či kobylek, jiné zase vypadaly stejně jako ty určené k otopu.
Zajímalo mě nejprve, jak se takhle mladý kluk (ročník 1987) stane v širokém okolí uznávaným řezbářem.
Filip Kubeš vystudoval uměleckou průmyslovku v Kamenickém Šenově. To jsem zjistil, když jsem se o něm snažil zjistit co nejvíce informací na internetu. V časopise Světlo jsem našel příspěvek o jeho maturitní práci s názvem Závěsné svítidlo s kovanými prvky do interiéru. Jana Kotková o Filipově díle napsala: Student po celou dobu studia tíhnul ke kování a kovářské práci. Proto byl vybrán, aby se na počátku čtvrtého ročníku zúčastnil tradiční výměnné stáže v SUPŠ v Turnově, v oddělení uměleckého kovářství a zámečnictví. Při navrhování i realizaci své práce získané znalosti a dovednosti plně využil. Snažil se skloubit průzračnou čirost skla s těžkým a temným kovaným železem.
Pro jeho vývoj měla zásadní význam základní umělecká škola v České Lípě, kterou navštěvoval takřka čtrnáct let, a v ní magistr Jiří Černý. K němu chodil na výtvarnou výchovu a ten mu poprvé předvedl, co se dá dělat s motorovou pilou. Jiřina Mimrová, ředitelka DDM Libertin v České Lípě, pořádala teenager tábor a Jiří Černý tam s sebou vzal právě motorovku. Po návratu z tábora si Filip koupil pilu elektrickou a pomocí ní si vydělal i na svou první motorovou.
Po studiu na průmyslovce v Šenově se pokoušel dostat na studia designu, ale neuspěl, takže nakonec skončil na jednooborové výtvarné výchově na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Jak mi prozradil, nemám moc počítat s tím, že bychom se stali kolegy. K učení má odpor a těžko se mu ve studiu pokračuje. Vadí mu mimo jiné to, jaké poměry na katedře panují. „Oni jakoby nevědí, jestli z nás chtějí mít výtvarníky nebo učitele. Ti, co dostudovali, stejně nemají práci, tak co?“ pronesl lehkovážně.
Na můj dotaz, co ho vlastně živí, prozradil, že také práce se dřevem – tesařina. Řezbařina je koníček, který však občas vydělá více než klasické řemeslo.
Přece jen mě však více zajímal Filip jako řezbář.
„Práce začíná už sháněním vhodného materiálu. Musím mít známé na pile i mezi hajnými. Jezdím po jarmarcích a vždy mám na stole cedulku, že sháním dřevo. Pro rukořezbu lipové, pro motorovku nějaké tvrdší a odolnější – dub, jasan, někdy ořech. Vybírám si, aby mělo hezký suky a barvy. Na jarmarcích také získávám nejvíce zakázek. Předvádím tam svou práci, také na sympóziích nebo na Zahradě Čech. Rozdám vizitky a něco nasmlouvám přímo na místě.“
Hlavně si prý nemám představovat jarmarky jako něco, co se pořádá v České Lípě. „Sjezdili jsme celé Čechy i západní Slovensko, ale nikde se neděje to, co tady o městských slavnostech nebo na Vánoce v muzeu, kdy mezi klasickými řemesly se prodávají podprsenky a různé cetky.“
Kde se u Filipa vzaly umělecké geny? „Z tátovy strany to asi nebude, ten je policajt, ale na mámině straně bychom našly čtyři generace kovářských cechmistrů z Mladé Boleslavi. A máma taky chtěla na uměleckou školu, ale nedostala se. Teď má aspoň keramickou dílnu, už od roku 1997. Myslím si, že jsem mámy kopie.“
Řezbářem se Filip stává spíše pokusem a omylem než nějakým studiem literatury. Měl štěstí na lidi kolem sebe, co mu hodně řekli. „A taky nemám problém se zeptat, hodně se zeptat, někdy až moc,“ doplnil.
Filip se nenechal dlouho pobízet, když jsem po něm chtěl, jestli by mi něco nepředvedl. Jeho pily nejsou nijak speciální. „Nejsem Němec,“ odvětil se smíchem na mou otázku a trochu si přisadil vzpomínkou na návštěvu Křivořezání na Luži. „Myslel jsem si, že tam uvidím machry, ale oni jen měli vybavení za tisíce. Jinak žádný zázrak. To, co předváděli, jsem uměl lépe, když jsem začínal. A to mám loupák udělaný z obyčejného krumpáče z kovošrotu.“
Jakmile se zabral do práce, bylo problém ho od ní oddělit. Už jsem měl natočeno dost, ale on stále pracoval na svých kobylkách pro mateřskou školu v Liberci. Žádný návrh, prostě vzal pilu a řezal, tady, tam, jen občas si křídou něco čárnul. Prý, aby to měl na obou stranách stejné.
Když jsem se zeptal, komu štafetový kolík předá, bez zaváhání řekl, že mámě. Filip je k naprosté většině věcí velmi a podle mě až zbytečně kritický. Počínaje politikou a konče současným uměním. O své matce však mluvil celou dobu velmi hezky. Těsně před mým odjezdem se vrátila ze školení v jižních Čechách, takže jsme se hned dohodli na příští návštěvě. Určitě se dostaneme nejen k její keramické dílně, ale i k nedaleké kapli, kterou nedávno koupili od města a chtějí v ní zbudovat galerii. (Po týdnu si své rozhodnutí předat štafetový kolík mamce rozmyslel, především z nedostatku času, a zacílil mě do Cvikova na podnikatele Daniela Bednáře).