Pro tentokrát jsem se vypravil do Okrouhlé, abych vám představil Jana-Joopa Ruische, Holanďana usazeného už takřka dvacet let v roubence na konci vesnice. V ní má se svou ženou Lenkou několik dílen plných brusných kotoučů.
Ano, máme nyní sklářské období, ale mohu prozradit, že už příště ustane. To však zjistíte až na konci článku. Předpokládám, že vás nejvíce zajímá, proč se někdo vydá na východ, když na konci osmdesátých let migrovali lidé spíše opačným směrem.
Usedli jsme v kuchyni roubenky z roku 1880, která dříve stávala na samotě, ale dnes kolem ní vyrůstají typické satelitní novostavby. Jan-Joop Ruisch si dal českého turka, zatímco já dal přednost rozpustné kávě. Od začátku mě bavila jeho čeština, kterou se pustil do vyprávění.
V Holandsku původně studoval sociologii. Blízko Utrechtu bourali čtvrť ze začátku století. Ničené domy často měly vstupní dveře zdobené vitrážemi. A jedno fialové sklo Jana-Joopa Ruische večer u pivečka (tak to říkal) zaujalo natolik, že se vitrážemi začal více zabývat. Už během studia se dostal k jejich opravám a postupně si vytvořil celou dílnu. V roce 1988 se od českého emigranta dozvěděl, že v Novém Boru bude IGS (International Glass Symposium). Crystalex nabízel umělcům z celého světa dokončit si v jeho provozech své práce. A tak sem přijel i Jan-Joop Ruisch – jako host a pozorovatel. Ubytoval se u doktora Karla Kahana a celé dny se potuloval po hutích, dílnách a hospodách.
„Šlo o neuvěřitelný program. Pro mě jako někoho, kdo nikdy v žádné huti ještě nebyl. A nářez byl pro mě i severočeský kraj.“
Po své první návštěvě přijel do Boru ještě několikrát. Mimo jiné se seznámil s učitelem broušení, panem Satrapou. A také s Lenkou, do které se rychle zamiloval. V roce 1991 se nastěhoval do domu, ve kterém jsme se sešli.
Už v Holandsku začal navštěvovat kurz češtiny.
„A jak nyní přemýšlíte?“ zeptal jsem se ho. „Česky nebo holandsky?“
„Pořádně nevím. Někdy i německy nebo anglicky. Žil jsem také několik let s Italkou, takže italština byla jeden čas můj druhý jazyk. U nás v Holandsku dávají v televizi často pořady v původním znění, jen s titulky, tak si člověk na cizí jazyky asi více zvykne. Tady děti po několika letech ve škole nedají dohromady větu,“ postěžoval se Jan-Joop Ruisch na úroveň výuky cizích jazyků.
Ale v Česku se nyní cítí jako doma. Je tu prý skvělý klid. V Utrechtu vyrůstal ve městě.
Po půlhodině povídání o životě jsme se konečně dostali k práci. U jmenovaného Pavla Satrapy se začal učit práci se sklem, především jeho broušení. Při tvorbě svých uměleckých děl pracuje s optickým sklem a využívá jeho optických vlastností.
„Optické sklo je perfektně čisté, podle způsobu broušení můžete třeba jeho vnitřek využívat jako zrcadlo,“ vyprávěl a při tom mi ukazoval výtvor ze zeleného skla, který měnil barvy podle toho, jak jsem ho natáčel. I jiná díla, která jsem viděl především na fotografiích, vypadala na první pohled velmi jednoduše, ale až později jsem zjistil, co se za jejich tvorbou skrývá hodin dřiny.
Hlavní odbytiště nacházel do roku 2001 v galerii Pyramida v Praze, kde byli klienty především Američané. Po teroristických útocích New Yorku a po ničivé vltavské povodni však galerie skončila a musely se hledat nové trhy. V současnosti Jan-Joop Ruisch dodává svou tvorbu zejména na rodný nizozemský trh.
Práce Jana-Joopa
„Co Rusko a východ?“ zeptal jsem se.
„Rusko mě netáhne. Kdybych tam znal někoho slušného a poctivého, tak možná. Ale nikoho takového jsem z Ruska nepoznal. Spíše by mě zajímala Čína, ale ani tam nikoho neznám,“ odpověděl.
Jan-Joop Ruisch vystavuje především se svou ženou Lenkou Jarošovou. Mezi prvními místy si vzpomněl na Český Krumlov, Kamenický Šenov, duchcovský zámek či synagogu v Děčíně.
Navštívili jsme s kamerou nejprve brusičskou dílnu, poté i místnost, kde trochu jinou práci, byť také se sklem, prováděla paní Lenka. Její skleněné postavy doplněné o bronzové hlavy jsou možná pro laika zajímavější. Přes rozdílný přístup ke sklu se o své práci spolu baví a podle Jana-Joopa Ruische na sebe mají vliv.
Práce Lenky
Kromě skla a Lenky si Jan-Joop Ruisch oblíbil i českou krajinu, mezi své největší koníčky počítá horolezectví, ale to se dělá špatně samotnému a lidi, se kterými lezl, mají málo času, takže třeba v roce 2011 vylezl na skály jen jednou. Na horolezectví se mu líbí ta potřeba soustředění. Stejně jako při práci se sklem.
Ještě mě zajímalo, jestli měl k umění vždy sklony, když původně studoval sociologii.
„Umělecké sklony asi přímo ne, ale rád jsem pracoval rukama.“
„A dělali do umění rodiče?“
„Matka nikdy nepracovala, zabývala se UNICEF a jinými sociálními aktivitami. Otec dělal manažera u velké firmy.“
Také jsem se prošel po zahradě, na které hospodařilo stádečko ovcí, a pak se zeptal, kam mám vyrazit příště.
„Zkuste doktora Karla Kahana, u kterého jsem bydlel při své první návštěvě Československa. Byl primářem na ORL v českolipské nemocnici.“