Dnes je 22. 09. 2024
svátek má Darina

Štafeta: Jaroslav Česnohlídek

Nikdy mě nenapadlo, že někteří z holubů, kteří létají nad Českou Lípou a jsou vnímáni spíše jako problém, můžou být poštovní. Takoví praví, které známe třeba z válečných filmů nebo dobrodružných knih.

Jaroslav Česnohlídek sdílí s minulým respondentem našeho seriálu, Ladislavem Hlínou, dnes už neobvyklý koníček – chov poštovních holubů. Není divu, že jsme se většinu času naší schůzky bavili právě o nich.

Jaroslav Česnohlídek se k jejich chovu dostal po prodělané těžké nemoci. Vrátil se z nemocnice a myšlenkami se začal hrabat v minulosti.

Narodil se v Kamenickém Šenově - zdůraznil mi, že doma. Žil i v Novém Oldřichově a od roku 1962 v Pihelu, v zatáčce u rybníků. Právě tam jeho táta choval holuby, ale byli okrasní. „Většina lidí tak začíná,“ ujasnil mi. „Jenže moc nelítali a my jsme potřebovali, aby se polařili – aby se někde nažrali sami.“

Později se Jaroslav Česnohlídek vyučil číšníkem v Restauracích a jídelnách v Doksech a v devatenácti se odstěhoval do Prahy, kde žil celých třicet let. Teprve v devadesátých letech se vrátil zase sem na sever, do domu kousek nad náměstím, kde má momentálně na půdě i své holuby.

„Při tom svém přemýšlení o minulosti jsem si na holuby vzpomněl, ale chtěl jsem mít jiný, než měli chlapi tady. Našel jsem si na internetu dva prodejce a šel do toho. Holubník jsem měl původně mimo město – u chlápka, co si ho postavil v Horní Libchavě, ale holubi ho přestali bavit. Dojížděl jsem tam dvakrát denně, jenže majitel to celé nakonec prodal, takže nyní stavím holubník na pozemku ve Staré Lípě,“ popsal mi ve zkratce svou holubářskou kariéru. O něco později došel i pro plánky nového holubníku a velice zaujatě mi popisoval všechny ty věci kolem vletových otvorů či ventilace řešené tak, aby ptáci nebyli v průvanu.

Původně začínal s padesáti holuby. Na půdě nad námi jich bylo v okamžiku rozhovoru asi dvě stě padesát. Snažil jsem se pochopit nejen systém chovu, ale i soutěží. Pobral jsem, že zdejší výcvikové středisko se jmenuje Polabí a spadá do něj oblast rozkládající se od Mladé Boleslavi, přes Všetaty, Mělník, Kolín po Českou Lípu. Když je závod, sejde se minimálně pět členů na místě, kde se tzv. košuje – holubi se nakládají do košů v daném počtu (do Německa například po třiadvaceti). Jednotlivá místa pak objíždí kamion podle plánu svozu. Řidič spolu s holuby převezme i obálku s údaji. Takto auto objede všechna svozová místa a „závodníky“ odveze třeba do Chebu. Druhý den ráno na pokyn startéra ptáky vypustí a ti nejlepší se za hodinu a více vrátí ke svému majiteli do holubníku. Ten z nich sundá závodní gumičku a hodí ji do speciálních hodin.

„Dnes se už ptákům dávají i čipy a ve vletovém otvoru je anténa, která přílet zaznamená přesněji,“ popsal mi Jaroslav Česnohlídek, jak moderní technika vstoupila do tohoto pro laika archaického koníčku.

Hobby to ale není právě nejlevnější. Lepší holub přijde na pět tisíc, ale byl jsem upozorněn, že takového u Česnohlídků neuvidím. Před závody se krmí speciálními závodními směsmi, podpůrné směsi se jim dávají i do pití, musí se očkovat. A když jedou na závod, tak třeba cesta do Chebu stojí šest korun za každého ptáka. „Pošlete jich do závodu třeba stovku a padesát se jich ztratí,“ doplnil Jaroslav Česnohlídek.

Holub za sezónu stihne deset závodů a aktivní je asi šest let. Dozvěděl jsem se i to, jak se lítá na vdovství. To se dají k sobě sameček a samička. Nechají se pošmajchlovat, pak se oddělí, umístí do jiných košů a oni pak o to rychleji mažou domů, aby se mohli zase šmajchlovat.

Špičkou v chovu poštovních holubů je Holandsko, ale kolébkou je Belgie. Ani Česko však v současnosti nehraje druhé housle. Například holub Ali českého majitele Karla Klemense vyhrál před dvěma roky nejlépe dotovaný závod světa Sun City Million Dollars. K vítězné sumě čtyř milionů korun dostal majitel ještě 400 tisíc za vydraženého holuba.

Během povídání jsme se rovněž dostali k tomu, jakou roli sehrál v českém nebo aspoň českolipském holubaření Ladislav Hlína, člověk, který Jaroslava Česnohlídka ve Štafetě předcházel. Pojmem mezi chovateli jsou bratři Janssenové, na jejichž odchovaná holoubata se čeká několik měsíců i let. Ladislav Hlína jim odlil sochu holuba a trochu ostatní předběhl. Díky tomu se jansseni dostali do Čech. Pro potřeby českých holubářů vydával Ladislav Hlína i časopis nazvaný Kmeny poštovních holubů. Psal do něj, překládal, aby po svém návratu z emigrace české chovatele povzbudil. V prvním čísle, které mám k dispozici, popsal nejen svou holubářskou kariéru, ale přeložil do něj články o slavných chovatelích, holubích liniích, přidal vlámský a německý slovníček pojmů pro lepší orientaci na dražbách. Samozřejmě je vše doprovázeno fotografiemi holubů.

 

Po prohlídce holubů v holubníku jsem se ještě zeptal, zdali Jaroslav Česnohlídek stíhá i jiné koníčky.

„Dříve jsem choval andulky a korely. Deset let jsem také měl bistro a jezdil jsem do ciziny pro auta. Ale teď už opravdu více nestíhám. Hlavní je dokončit holubník.“

A kam příště? Jaroslav Česnohlídek mě odkázal na svou přítelkyni Venuši Dubovou, která během našeho rozhovoru vášnivě sledovala závod na mistrovství světa v biatlonu. Doufám, že žena s romantickým jménem mě příště uvede do oboru optiky.