Dnes je 22. 09. 2024
svátek má Darina

Štafeta: Martin Žák (druhá část)

Pouštím si další cédéčko, které jsem dostal od Martina Žáka. Chci se naladit na atmosféru z jeho domku ležícího nedaleko přehrady Naděje a dovyprávět vám zbytek návštěvy.

Osamělý poutník s autoharfou, tak se cédéčko jmenuje. Je z limitované sběratelské řady písní a příběhů Martina Žáka. Reprezentativní obal nese kromě seznamu skladeb i báseň Karla Hynka Máchy.

 

Jest pěvcův osud světem putovati,

kamkoliv dojde, vlast nalézá svou,

všech po nivách zří růže vykvítati,

jimiž ověnčí harfu zvučivou.

--

Marně se snaží svět ho sužovati!

Skutkové jeho Boha záře jsou

seslány na zem tmu osvětlovati!

--

Tajemství světů, srdcí ples i hněv

v souzvuku ladném jeho věstí zpěv!

Takž na své pouti já tou zpěvu mocí

odkrývám bylý i budoucí čas,

a v srdcí hluboké co dřímá noci,

na světlo vyluzuje harfy hlas.

--

Po tříletém prodávání nástrojů v centru Prahy, nedaleko Betlémské kaple, Martin Žák začal pracovat na myšlence nazvané Country Home. Nejprve to byla nová prodejna na Vinohradech, která se již specializovala výhradně na nástroje a hudebniny spojené s country hudbou. Už nebydlel v hlavním městě, ale v lesích poblíž Mnichovic u Prahy. Také napsal knížku s názvem První krůčky s kytarou. Kvůli ní si koupil počítač a začal se zabývat grafikou. Pro svůj obchod připravoval stylové katalogy. Kuchyň se tak co chvíli přeměnila v dílnu, kde se vázaly různé publikace. Do centra Prahy, do svého obchodu, se mu však chtělo čím dál méně. Utekl z ní na venkov, ale musel se každý den prodírat hodinu zácpami.

A bude se citovat. Dříve, než se mohl Martin Žák stát obětí naší Štafety, to znamená, že natrvalo přesídlil do českolipského okresu, odstěhoval se do Krušných hor. Do vesničky Přebuz, lépe řečeno na konec vesnice, která je v nadmořské výšce takřka tisíc metrů a kam se občas neprohrabe sněžný pluh. Kde bývá toho sněhu někdy i na tři metry, kde mrznou brambory i v srpnu.

Jen Bůh sám ví o spletitosti lidských cest, napadá mě, když teď hledím z našeho nového zápraží přes rozlehlou krušnohorskou pláň až ke krajce lesů daleko na obzoru. Babí léto letos nepřišlo a ze zásob dřeva tak citelně ubylo.

„Co je to napadlo, usadit se v těchhle končinách … A ještě k tomu s tím maličkým!“ zaletí po větru k našim uším. Zima prý bude obzvlášť krutá; to podle úrody jeřabin.

„Že bychom konečně našli ten náš Country Home?“ zamyslím se při prvních banjových tónech. Život je přece jen krásný! Záleží však na nějakém konkrétním místě? Má každý předurčen svůj kout? Nebo snad ten skutečný domov nosíme ukrytý někde v duši?

Kdo ví?

Úryvek je z knihy Country Home … svět písní a dávných příběhů aneb ze zajetí velkoměsta až na konec světa.

Martin, Denisa a malý Kubík strávili v Krušných horách tři roky. „Dal se zvládnout nějaký ten den bez elektřiny a telefonu, spaní v kulichu a rukavicích, ale dostavily se i jiné nesnáze včetně toho, že jsem se začal stávat nespolehlivým pro své partnery. Často jsem pro přívaly sněhu nemohl dodržet svůj slib a navíc bez možnosti omluvy – signál mobilního telefonu patřil v tom místě a čase do říše pohádek. Nakonec jsme se rozhodli přiblížit se zase trochu dnešní civilizaci. Cestovali jsme pak po kouzelných hraničních horách naší krásné země, ale nikdy mě nenapadlo, že se usadíme tady na severu. Letos tu žijeme sedmým rokem. Předtím to byly pokaždé téměř přesně tři roky, to nám došlo až později. Jsem z těch, kteří věří, že mnohé věci jsou nějak předurčeny. Ale také, že člověk může do jisté míry spoluvytvářet svůj osud. Ještě by se snad slušelo říct, že všechno, co jsem kdy opustil, má dodnes svůj kout v mém srdci. Mám rád každé z těch míst. Čím jsem byl, byl jsem opravdu rád. Ale cesta vede dál...“

Vracím se znovu k letáku, který lákal na Večer při svíčkách a petrolejce a já z něj citoval už před čtrnácti dny.

Několik málo let a připadám si tu doma, u nás v Lužických horách. „Jsou to hory a nejsou to hory,“ poznamenal kdysi do své Nejkrásnější sbírky jeden z mých osudových mužů, Miloslav Nevrlý. Napadá mě teď: jsem horal – a nejsem horal. Snad proto je mi v kraji mlčenlivých sklářů a samotářských uhlířů dobře.

Martin Žák je muž mnoha zájmů, skoro by se chtělo říci všech. Všech zajímavých. Z muže, který se mohl stát výpravčím je jeden z největších propagátorů hry na pětistrunné banjo, nástroj, jehož dávný předchůdce připlul na americký kontinent z černé Afriky. A nejen ve své výpravné knize „Banjo dávných horalů, farmářů, kovbojů, tuláků a jiných dobrodruhů“ neúnavně nabádá k aktivnímu muzicírování. „Hudba je tu pro každého a každý se na ní může aktivně podílet. Komu dal Pán Bůh hlas, může zpívat. Komu dal ruce, dokáže hrát. Není jen pro vzdělance. Předchůdkyně dnešní country písničky byla živou vodou obyčejných osadníků, negramotných lesních dělníků, drobných farmářů, zarputilých horalů... Je krásné být v téhle věci samostatný, nečekat, až tě zabaví někdo jiný. Nevím, co je televize, počítač využívám výhradně pro svou práci,“ říká. Kdysi dokonce začal vytvářet zajímavou kolekci, banja z různých historických období. Zajímá se o jejich takřka třísetletý vývoj od tykvového nástroje po současnost. Na svých poznávacích amerických cestách sbíral tamní lidovou slovesnost. K původním americkým písním vytváří české texty a s nimi pak vystupuje především se seskupením nazvaným příznačně Stará almara. Přehodil výhybku od české country, nechal se uchvátit zvukem tradičního country a změnil po letech i styl hraní na banjo, aby zprostředkoval svým posluchačům autentický zážitek. Se „starou almarou“ plnou pokladů jezdí i po školách a nabízí žákům stát se aspoň na chvíli členy improvizované kapely. Týden po našem setkání odjíždí jako lektor na letní školu old-time hudby, kde se zájemci učí hře na banjo, kytaru, housle či tančit staré dupáky. Jeho poslední cesta do Spojených států byla ve znamení nástroje zvaného autoharfa, která je dnes doma právě v Americe. Martin tam nejen představil svůj styl hry na autoharfu, ale přivezl s sebou i soubor českých a moravských lidových písní. Američtí countrymani si prý nejvíc oblíbili píseň Rožnovské hodiny. Dodnes ji tam prý hrají a zpívají.

A kam pojedu příště?

K Haně Doskočilové do Horní Světlé.