Od Jarka Hylebranta doputoval štafetový kolík k jeho uměleckému souputníkovi Michalu Vaňkovi. Mimochodem nedávno byl účastníkem Štafety i jeho bratr, Radek Vaněk (zde). A možná to ještě z jejich rodiny není všechno …
Máte za sebou úspěšné období, vždyť vaše kapela Zhasni se dostala do užší nominace letošní ceny Anděl. Dá se nějak posoudit, proč nakonec nevyhrála?
To se musíte zeptat akademiků, andělporotců, možná sv.Petra u brány. Ale čistě teoreticky: jestli to nebude tím, že jistý Karel Plíhal natočil výborné album Vzduchoprázdniny, a tak si tu sošku zaslouží o dost víc než my. Pro nás je dostatečně hřejivý fakt, že jsme mu podle zákulisních zpráv šlapali na paty a nakonec o pár hlasů skončili na stříbrném stupínku. A příjemné poplkání s Karlem, to pro nás mělo asi větší cenu než samotná soška. Ceny jsou krásná věc, ale usedá na ně prach.
Máte již nějaké ohlasy na svůj úspěch? Chodí třeba více lidí na koncerty? Máte nabídky na více koncertů? Zajímají se o vás rádia?
Tak určitě…nemohu si už jen tak vyjít do sámošky, bez převleku a černých brýlí nevyjdu z nově zakoupené vily a přemýšlím, zda raději ferrari nebo rolls roys, ale jinak…zrovna nedávno jsme s Kubou Horou přišli na zajímavou teorii, která provází naší kapelu: čím víc ocenění získáváme, tím větší svačiny si musíme vozit s sebou. Ale abych nebyl jen skeptický, vždycky jsme si chtěli zahrát na festivalu Folková růže v Jindřichově Hradci na hlavním pódiu a letos se tak stane. A abych nezapomněl na ta rádia, tam se nic nemění. Ty, co nás hrají, nás hráli i před nominací a snad budou i po ní.
Zatím jediný klip skupiny Zhasni
Díval jsem se na váš diář, který máte na webu. To je teda mazec, několik představení prakticky denně, navíc nejen v Libereckém kraji, ale i ve středních či východních Čechách. Jak hodně je takový zápřah ještě koníček a jak prostě zaměstnání?
Já mám divadlo vlastně od začátku jako zaměstnání. Byl jsem jednoho dne vhozen do této múzické řeky, a tak máchám rukama a snažím se doplavat ke břehu. A proudy mi zatím, zdá se, přejí. Pořád se mi chce věřit, že když člověk dělá věci poctivě, vyplatí se to. Následující sezóna bude naše jubilejní patnáctá, tak to hodláme dostatečně oslavit.
Představme si, že by vás umění opravdu uživilo natolik, že byste se nemusel tolik honit. Čemu byste dal přednost? Divadlu nebo hudbě?
Ale já se honím rád. Neumím postavit dům, neumím odstranit nemocným nádor, neumím postavit silnici z města do města. Uvědomuju si, že mám obrovské štěstí, že mohu dělat tuhle krásnou práci, a tak to chci dělat do roztrhání těla. A neznám lepší pocit, než když ze mě po představení leje pot. Pak prožívám pocit štěstí, pocit, že i moje přítomnost má na tomhle světě nějaké opodstatnění.
A čemu bych dal přednost? Byly doby, kdy bych hlasoval pro hudbu, ale dnes je to jinak. Muziku si chci s dovolením nechat jako svobodnou radost.
Zjistil jsem, že si děláte sám i loutky. Jaké je vaše původní povolání? Čím vším jste už stihl být?
Původně jsem ekonom obchodního provozu a vychovatel. Takže jsem zatím prodával a snažil se vychovávat, leč umělecká svoboda, jakkoliv těžce vykoupená, mě zcela pohltila a už nechci jinak.
Hrajete i dvě divadelní představení pro dospělé - Smím tě políbit, než chcípnu? a Dekameron. Už jsem na stránkách našich novin několikrát zmínil, že já jsem z jednoho nadšený, druhé mě, možná díky přehnanému očekávání, zklamalo. Jak přirostla tato představení k srdci vám?
To je právě na životě to hezké, že každý ta představení vnímá jinak. Vy jste z Dekameronu zklamaný a jiní lidi jsou zase nadšení, protože jsme zachytili momenty, které jsou jim nějak blízké, něco podobného se jim v životě přihodilo a v určitém momentě se to protne v nějakém emocionálním průsečíku. Ono strašně záleží na tom, co má člověk odžito, s jakou momentální náladou usedá do divadelního křesla. Bylo by pošetilé, kdybychom si mysleli, že se každému trefíme do vkusu. Zároveň by bylo naivní, myslet si, že toto představení nemá žádná slabá místa. Víme o nich a pracujeme na nich. Ale mohu dát za každého z nás ruku do ohně, že to udělal, jak nejlíp mu jeho momentální možnosti dovolily. A zcela upřímně říkám, že scény s Andrejkou Kerestešovou mě nepřestávají dojímat na žádném zájezdu a pořád se mám od ní co učit.
Přehnané očekávání je strašná věc. Asi i já mám první představení o prokletých básnících možná o malinko raději než naše druhé představení, ale je to tím, že Básníci bylo naše první dítě. Pracovali jsme na něm tři roky, prožili spoustu radostí i starostí. Poprvé je to zkrátka vždycky nejkrásnější a nezapomenutelné. Ale copak to jde: říci, že máte nějaké dítě raději než to druhé? Každé má své, pro každé musíte dýchat, jinak to nemá cenu dělat.
Fotografie: archiv Michala Vaňka