Ve Valteřicích jsem přejel most, pod kterým se před sluncem skrývalo stádo ovcí, minul několik desítek pasoucích se krav a byl jsem u Radka Špindlera. Tomu předala štafetový kolík seriálu o osobnostech Českolipska jeho sestra Kamila Mikáčová.
Radka Špindlera jsem e-mailem požádal, aby mi o sobě napsal několik informací ještě před naším setkáním. Z nich bylo zřejmé, že by byl nejraději, kdybych ho představil především jako fiddlera. Takže má první otázka byla: Co si mám představit pod pojmem fiddler? (Na internetu je toto slovo nejčastěji skloňováno buď v souvislosti s jedním softwarovým programem nebo sovětským stíhacím bombardérem Tu-128.)
V Americe se tento pojem běžně používá pro lidového houslistu. Přebíral zkušenosti od předků a sám vymýšlel nové postupy jednoduše proto, že nic jiného neznal. V dobách, kdy se moc necestovalo, se hrálo v uzavřených komunitách, fiddler byl většinou vážená osobnost a mnohdy sám táhl vesnickou tancovačku. Při muzicírování děti sedávaly s dospělými a zkoušely si hraní. U nás to přibližně funguje třeba na Moravě.
Měl bych ujasnit, že Radek Špindler hraje na housle ve skupině Stará almara a mezi jeho aktivity patří vedení houslové třídy v letní škole old-time music neboli škole tradičního muzicírování.
Obecně se říká, že housle jsou nejtěžší nástroj, ale mou ambicí je naučit na ně každého „z ulice“, nebo aspoň každého, kdo bude chtít. Loni se přihlásili lidé ve věkovém rozpětí od osmnácti do šedesáti pěti let. Byla tam paní, která padesát let na žádný hudební nástroj nesáhla. Říkala: „Teď mám konečně čas a můžu se hraní věnovat.“
Co byste na škole muzicírování dělal se mnou, když já neznám ani notu?
Snažím se o různá zjednodušení, píšu například tabulatury. Podle not téměř vůbec nehrajeme. Spíš „na ucho“.
A jaká byla vaše cesta k fiddlerovi? Předpokládám, že jste začal klasicky v lidové škole umění?
Chodil jsem do hudebky sedm let. A už tenkrát mi můj učitel říkal, že budu šumař. A já jím jsem. A rád. Ale některých návyků se zbavuji dodnes. Sám stále nevím, do jaké míry bylo pro mou cestu k fiddlerovi chození do zušky přínosné. Třeba obvyklou technikou je v klasických houslích vibrato, v old-time music se ale nepoužívá.
Mé hraní bylo ale původně ambicí především maminky. Navíc: já chtěl hrát na flétnu, ale na ni mě nevzali. Asi byly nějaké kvóty. Zbyly housle, ale děda říkal: Hraj na housle, ty tě dostanou všude.
V druhé etapě mého hudebního vývoje se objevil Vláďa Šolín. V šestnácti, sedmnácti letech jsme se začali motat kolem Holanského kapra. Právě Vláďa mi řekl: Ty hraješ na ty housle, tak si je někdy přines. A já začal jezdit i na jiné festivaly a sejšny. Následovala první kapela, která se jmenovala Škvarkův odvar, v ní hrál například i Honza Máca, v současnosti jeden z nejlepších multiinstrumentalistů v Evropě. Druhá kapela se jmenovala Bluegrass Quintet. S ní jsme patřili mezi velmi žádané. Hráli jsme třeba jako host jedné známé pražské skupiny a měli větší úspěch u posluchačů než ona. Vzpomínám třeba na Norwegian wood od Beatles v bluegrassové podobě. I v Quintetu s námi hrál Honza Máca, který nakonec zakotvil u Poutníků, zatímco další výraznou osobnost – Martina Ledvinu- si vytáhl do Druhé trávy Robert Křesťan.
Když jsme se v roce 1996 rozpadli, pověsil jsem housle na hřebík. Hraní mě bavilo kvůli té partě, která v kapele byla. Až v roce 2005 mi zavolal Martin Žák, zakladatel Staré almary. Dodnes mi neřekl, kde na mě vzal kontakt. Já si to zkusil a zjistil, že old-time je přesně muzika, kterou jsem chtěl vždy hrát. A dopředu vám říkám, že další díl Štafety bude o Martinovi, nechci čtenáře vašich novin připravit o takovou osobnost.
V e-mailu jste zmínil, že vaším dalším koníčkem je Škoda 1000 MB a že jste členem českolipského Veteran Car Clubu.
Stejnou škodovkou mě vezli z porodnice, takže jde o srdeční záležitost. A má i další přednosti. Jde o první velkosériové auto u nás, jde o nejhezčí model z předněmecké éry automobilky. Kvalitní plechy, rukopis šedesátých let, prostě se mi líbí designově. Měl ji kamarád, který je členem veterán clubu, jeho žena s ní jezdila do práce. Nabídl mi, že si ji můžu zadarmo nechat. Nakonec jsme se dohodli, že si ji odučím v angličtinách.
Jak vůbec všechny ty koníčky stíháte? Vždyť jsme se vůbec nedostali k vašemu hlavnímu povolání, k učitelství angličtiny na českolipské průmyslovce.
Můj sen je, aby se mi všechny mé činnosti propojily. Tohle byl jeden příklad. Třeba na sraz veteránů vozím housle, na koncerty zase tričko veterán clubu.
Samozřejmě jsme se šli do garáže podívat. Radek Špindler mi předváděl, jak se uklidňuje u leštění chromových částí automobilu. Doslova se mazlil s jeho liniemi. „Není tu nic, co bych na designu měnil.“ Dostali jsme se také ke školství. O svých studentech hovoří poměrně nadšeně. Na můj dotaz, jestli se k nim dostávají ještě vzdělavatelné děti, když musí ze základek brát i čtyřkaře, odpověděl: „Moc se klade důraz na vztah dobrý člověk rovná se dobrý žák. Často jsem si ucelil osobnost konkrétního studenta, až když jsem ho lépe poznal. On třeba ve škole není nic moc, ale pak zjistím, že hraje na nějaký nástroj nebo vyniká ve sportu, a hned na něj koukám jinak.“
V loňském roce jste uspěl i ve volbách. Jak vás baví pozice radního?
Lidi mě tady znali, znali i mé rodiče, takže i když jsem byl na dolních místech kandidátky, uspěl jsem za Nezávislé. Jsem kosmopolitní, i v politice, takže mi nedělá problém bavit se s ostatními napříč politickým spektrem. Obohacuje mě to, ale občas mě to nebaví pro tu těžkopádnost procesů. Překvapilo mě, jak široká problematika obce je.
A co vás baví nejvíce?
Nejvíc mě baví rodina, to tam musíte napsat, ale bez přemýšlení bych asi řekl učení. Utekl jsem k němu od zahraničního obchodu a nelituji.
Chvíli jsme ještě na počítači vybírali fotografie, a když už jsem si myslel, že po více než dvou hodinách strávených ve stínu vrby, pojedu, přišel vrchol. Radek Špindler přinesl ještě jedny housle, naladil je a vrazil mi je do ruky. V životě jsem párkrát brnkal na kytaru, uměl jednu písničku zpaměti na zobcovou flétnu, z hudební výchovy si pamatuji jen věčné nacvičování ruské hymny a internacionály. Housle mi v mých rukou přišly hrozně malé, lehké a hlavně křehké. Požádal jsem paní Špindlerovou, aby naše společné vystoupení natočila, takže pod článkem si můžete prohlédnout Bártu, co by houslistu. Musím uznat, že po megahoupačce v adrenalinovém parku na Plešivci byly pro mě housle zatím největším zážitkem těchto prázdnin.
Na závěr ještě připomenu, že Radek Špindler kromě angličtiny učí i ekonomiku, pracuje také jako finanční poradce. Zároveň je spoluzakladatelem posledního akustického festivalu v Čechách – jmenuje se Burgulec a probíhá u srubu na Podlesí u Horní Police.
