Vzpomínáš si na čiku Seada? Lidi říkají, že ho nabodli na rožeň a grilovali jako jehně, někde u silnice do Sarajeva. A jestli si vzpomínáš na čiku Seada, pak si vzpomeneš i na čiku Hasana.
Dvaaosmdesát litrů krve daroval před válkou, tím se vždycky chlubil. Čiku Hasana vodili den co den na most, aby házel mrtvoly popravených do Driny. Hasan mrtvým roztahoval paže, opíral jejich těla o své, nechal je na sobě spočinout, než je pustil. Takhle do Driny pohřbil dvaaosmdesát mrtvých. A když mu poručili udělat to po třiaosmdesáté, vylezl na zábradlí a sám rozpřáhl paže. Prý řekl, to je všechno, dál už nechci.
A ještě:
…ze všeho nejvíc nenávidím, že je taková kosa. Protože ten zasranej sníh nic, nic, vůbec nic nezakryje, jenže my si zakrýváme oči tak šikovně, jako bychom se všechny ty roky sousedství a bratrství a jednoty učili jenom tohle. Nenávidím to, že všichni všechno odsuzujou, že všichni všechno nenávidí, že všichni jsou i v nenávisti ti dobří, to že já jsem ten dobrej, nenávidím to ještě víc než sníh a srbský bronzový vojáky. Nenávidím, že se neodvažuju zeptat sochaře, proč má jeho památník meč, a ne zakrvácený nůž. Moje nenávist je nekonečná, Aleksandare. I když zavřu oči, pořád je tady.
Některé knihy musí být napsány, říká Markéta Pilátová v recenzi „Největší soudruh přes vyprávění“ (Orientace, příloha LN, 21. dubna 2012) – a román Saši Stanišiče takovou knihou bezesporu je. Spisovatel se narodil v roce 1978 ve Višegrádu, v dnešní Bosně a Hercegovině, a od svých čtrnácti let žije v Německu. Svůj románový debut napsal před šesti lety německy, kniha byla přeložena do třiceti jazyků.
Podle některých kritiků umí Stanišič zacházet s němčinou takovým způsobem, že kdyby vymyslel jen dnes už zdomácnělé „největší soudruh přes…“, zasloužil by za to literární cenu. Taky Tomáš Dimter byl za český překlad letos nominován na cenu Magnesia Litera, protože v jazykové rovině přesvědčivě odlišil čtyři životní etapy hlavního hrdiny. V první části knihy spoluprožíváme zpočátku jen nezřetelné signály rodící se balkánské války očima osmi- nebo desetiletého kluka, který se ve druhé části mění v pubertálního pozorovatele válečných zvěrstev a ve třetí v imigranta v německém Essenu. V poslední části se dospělý Aleksander po letech vrací na místa svého dětství.
Autorovo dětství se s hrdinou knihy shoduje jen v některých bodech, Stanišič se hodně ptal jiných lidí: „Co jsi dělal, když se blížili vojáci. Co jsi viděla toho a toho dne. Jak vypadal tvůj všední den ve válce. Já jsem jako malý chlapec tenkrát všemu nerozuměl a taky jsem nebyl všude. Třeba když do našeho města přišli vojáci a někoho hledali a my se všichni schovávali ve sklepě. Nemohl jsem být po celém baráku a vidět vše, co se právě děje. Ale jiní ano a já se jich mohl zeptat a pak to napsat. Lidé jsou emocionální archiv,“ řekl v jednom rozhovoru.
„Tenhle román je třeba číst tak, jako se jí čokoláda: ne moc rychle a ne najednou. Jen tak si ho můžeme opravdu vychutnat a nepřipravíme se o výjimečný zážitek příliš brzy,“ napsala Christine Westermann. Knihou se jako refrén proplétá řeka Drina, která drží pohromadě sled historek, obrazů, vtipných i smutných vyprávění, snů a úvah talentovaného chlapce. Ale taky hledání malé Asiji, uprchlice z vyvražděné vesnice, která se s Aleksanderem schovávala ve sklepě během ostřelování města. Aleksander nezná ani její příjmení, ví jen, že vojáci její rodiče odvedli, protože měli „špatné“ jméno.
A to je další důvod, proč román číst. Aby lidé zas někde nenaletěli nacionalistům, kteří vyvolávají primitivní nenávist ve jménu zdeformovaných „národních zájmů“.