„Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem“ je bestseller amerického historika Timothy Snydera. Popisuje záměrné masové vraždění, prováděné nacistickým Německem a Sovětským svazem na území „krvavých zemí“ od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko.
Za pouhých dvanáct let, v období 1933-1945, zde zahynulo přibližně 14 milionů Židů, Bělorusů, Ukrajinců, Poláků, Rusů a příslušníků baltských národů (součet nezahrnuje vojáky obou stran padlé na bojištích)!
Rolníci „umírali, umírali a umírali“ nehledě na to, co dělali. Jejich smrt byla pomalá, ponižující, všudypřítomná a společná. Skoro nikomu se nepodařilo zemřít se špetkou důstojnosti. Petro Veldij tedy projevil vzácnou sílu, když se v den své předpokládané smrti vlekl přes vesnici. Nechtěl, aby přišel někdo cizí a odtáhl jeho tělo někam do šachty, a tak si vlastnoručně vykopal hrob. Jenže v době, kdy se dobelhal na hřbitov, už v něm leželo tělo někoho jiného. Vykopal si jiný, ulehl do něj a čekal. (hladomor na Ukrajině, 1933)
Když Marii Wyganowskou v srpnu zatkli, její muž zřejmě vytušil, co to znamená. „Setkám se s ní pod zemí,“ bědoval. Když se vydal na úřad zjistit, co se s manželkou stalo, byl také zatčen. V září vtrhli do domácnosti Juriewiczových příslušníci NKVD, zabavili veškeré polské knihy a zatkli i Mariinu sestru Elżbietu. Ta, Maria i Stanisław byli zastřeleni ranou do týla a vhozeni do hromadného hrobu. Když se na ně matka na policii ptala, dostalo se jí obvyklé lži: její dcery a zeť byli odsouzeni „na deset let bez práva korespondence“. Protože i takový rozsudek mohl padnout, lidé tomu věřili a doufali. Mnozí i desítky let. (národnostní teror, Leningrad 1937)
Někteří umírali a mysleli spíš na jiné než na sebe – jako matka pohledné patnáctileté Sáry, když žadonila, aby ji popravili zároveň s dcerou. I na samém konci ji trýznily obavy: pokud uvidí dceru zastřelenou, aspoň ji neuvidí znásilněnou. Jiná nahá matka kojila nemluvně, ačkoli si musela uvědomovat, že jsou to její poslední vteřiny. Když děťátko hodili Němci do rokle živé, vrhla se za ním a našla v hlubinách smrt. Teprve dole v rokli se lidé proměňovali v nicotu – bylo jich 33 761. Mrtvá těla byla po masakru vyzvednuta a spálena na hranicích, nehořlavé kosti byly rozemlety na prášek a promíseny s pískem – a tak je ono číslo tím jediným, co po nich zbylo. (Babí Jar u Kyjeva, předvečer svátku Jom kipur 1941)
Příklad za mnohé: 22. a 23. září 1942 byl vyslán 310. prapor pořádkové policie, aby zničil tři běloruské vesnice za údajné styky s partyzány. V první vsi jménem Borky zatkla policie veškeré obyvatelstvo a donutila muže, ženy i děti přemístit se sedm set metrů za obec, kde jim rozdala lopaty, aby si vlastnoručně vykopali hroby. Od devíti hodin ráno do šesti večer policisté vesničany stříleli: zabili 203 muže, 372 žen a 130 dětí. Poté prapor pokračoval do vesnice Zablojce... (Bělorusko 1942)
Tamara a Itta Willenbergovy zanechaly své balíčky šatů těsně vedle sebe. Jejich bratr Samuel, který tu otročil, je náhodou našel ležící „jako v sesterském objetí“. Ženám tu stříhali vlasy, takže jim bylo dopřáno ještě pár chvil, kdy si mohly promluvit s jiným souvěrcem, jenž by třeba dokázal nějakým zázrakem přežít a jejich slova si zapamatovat. Ruth Dorfmannovou tento holič ujišťoval, že smrt bude rychlá, a oba se rozplakali. (Treblinka 1943)
Po zdevastování čtvrti Wola hledali civilisté útočiště v továrnách, z nichž si pak němečtí esesáci a policisté na místě zřídili popraviště. Wanda Lurieová, jedna z hrstky přeživších skrývajících se v továrně Ursus, čekala dítě. „Přišla jsem mezi posledními a držela jsem se vzadu, pořád jsem ustupovala v naději, že přece nezabijí těhotnou. Jenže pak mě zařadili do poslední skupiny odsouzenců. Viděla jsem mrtvoly nakupené do výšky jednoho metru.“ Její děti nepřežily. „První salva trefila mého staršího syna, druhá mě a třetí ty nejmladší.“ Sama byla zraněná a skácela se na zem, ale pak se přece jen dokázala z hromady mrtvol vyhrabat. Později porodila zdravé dítě. (Varšavské povstání 1944)
Citované ukázky ilustrují, že Snyder za otřesnými počty obětí nepřestává vidět jednotlivé tragické osudy. Připomínky výročí se organizují u příležitosti kulatých čísel, desítek či stovek – ale čísla vypovídající o mrtvých se nám lépe pamatují, když údaje nejsou kulaté, když nekončí nulou. Pokud jde o holokaust, je tedy možná snazší myslet na 780 863 obětí Treblinky: ta trojka na konci může znamenat Tamaru a Ittu Willenbergovy, jejichž šatstvo se k sobě tulilo, zatímco sestry se už dusily v plynové komoře, a Ruth Dorfmannovou, která před odchodem do plynu plakala společně s holičem, jenž ji před smrtí stříhal.
Knihu už recenzovala řada autorů, proto uzavřu tímto mementem:
Připsat si postavení oběti bohužel samo o sobě nevede k správným morálním rozhodnutím. Stalin i Hitler se po celou svou politickou dráhu prohlašovali za oběti. Přesvědčili i miliony dalších lidí, že také oni jsou oběťmi – mezinárodního kapitalistického či židovského spiknutí. Každá velká válka nebo masové vraždění začínaly ve dvacátém století tím, že o sobě agresoři či pachatelé nejprve tvrdili, že jsou nevinní a že se stali obětí křivdy. V jedenadvacátém století sledujeme druhou vlnu takových agresivních válek, jejichž vůdci nejen tvrdí, že jejich národy jsou oběťmi, ale dokonce činí výslovné narážky na hromadném vraždění ve století dvacátém. Lidská schopnost cítit se jako něčí oběť je zřejmě bezmezná a osoby nacházející se v takovém rozpoložení lze přimět ke strašlivým násilnostem. Oběti však byly lidskými bytostmi a skutečná identifikace s nimi musí spočívat v pochopení jejich života, nikoli jejich smrti. Jde-li o oběti, jsou už mrtvé a už se nemohou bránit tomu, jak s jejich smrtí naloží ti, kdo přežili. Není těžké posvěcovat něčí politiku či identitu mrtvými oběťmi. Méně přitažlivé, zato morálně naléhavější počínání předpokládá pochopit motivace pachatelů. Morální ohrožení koneckonců netkví v tom, že by se člověk mohl stát obětí, nýbrž v tom, že by se mohl stát pachatelem, případně zločinu přihlížet. Podlehnout pokušení pokládat jiné lidi za nelidské znamená vykročit vstříc postojům nacistů, nikoli se od nich vzdalovat. A zjištění, že jiné lidi nelze pochopit, zase znamená vzdát se snahy o porozumění, a tedy vzdát se historie.
http://www.literarni.cz/rubriky/ukazky/proza/timothy-snyder-krvave-zeme-...
http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/5087-timothy-snyder-aparat-ef...
http://respekt.ihned.cz/c1-61299000-geografie-krvavych-zemi
http://nassmer.blogspot.cz/2013/12/krvave-zeme.html
http://www.ceskapozice.cz/magazin/special-report/uzemi-stretu-nacismu-ko...