Před rokem se tady čtenářský deník spíš z mimoliterárních důvodů stal nejčtenějším článkem měsíce ledna. Přesto myslím, že je užitečné v započaté tradici pokračovat, protože v nadprodukci se o řadě knih potenciální čtenář vůbec nedozví.
Sice jsem upozornil na šest loňských titulů už během roku, ale připomenu tucet dalších, které mě zaujaly. Nejsou jen z produkce kalendářního roku, některé vyšly dřív. Je to opět stručný seznam čtenářských tipů, na internetu jsou podrobné informace i recenze, které napsali povolanější.
Simon Mawer: DÍVKA, KTERÁ SPADLA Z NEBE
Díky přitažlivé postavě hlavní hrdinky se román čte jedním dechem. Dvacetiletá Marian Sutrová je napůl Angličanka a napůl Francouzka, kterou díky jejím jazykovým schopnostem naverbuje a vycvičí Velitelství zvláštních operací. Po absolvování náročného výcviku v odlehlém koutě Skotska je s kolegou vysazena nad okupovanou Francií, kde má pomáhat jedné ilegální buňce. Zároveň dostala za úkol přimět Clementa Pelletiera, svou dětskou lásku a o deset let staršího fyzika, aby uprchl do Anglie a připojil se k probíhající práci na atomové bombě (z recenze Johany Labanczové). Čtenářům, které zaujal Skleněný pokoj nebo Mendelův trpaslík, není třeba Simona Mawera doporučovat.
Pavel Kosatík: ČESKÉ SNĚNÍ
Většina národů nějaké ty sny má, a možná že čím je národ mladší, tím jich má více, píše historik Zbyněk Zeman v předmluvě. Sny, které Kosatík postupně analyzuje, většinou od 19. století až do konce normalizace, jsou: Sen o Slovensku, o cestě na jih, o pravlasti, o tělesné zdatnosti, o vyhraných bitvách, o Lužici, o Rusku, o SSSR, o moři, o koloniích, o státě pro 40 milionů lidí, o Rukopisech, o životě bez Němců, o novém náboženství, o jazyce. Eseje vycházely na pokračování v časopise Týden, v knize je připojen zcela nový Sen o Podkarpatské Rusi. Jistě aktuální téma, od většiny zmíněných snů a mýtů se ale Kosatík přesvědčivě distancuje…
Jiří Stránský: TÓNY
Autor má za sebou v lecčems typický osud českého intelektuála 20. století, pronásledovaného komunisty. Řada autobiografických motivů se objevuje i v této novele. Osu tvoří vzpomínání úspěšného skladatele v rozhovoru s vnučkou, mladou klavíristkou: druhá světová válka, ztráta trojice starších bratrů, pobyty v komunistických věznicích a lágrech ani další formy perzekuce nebo četné rodinné peripetie nedokázaly v Janu Aubrechtovi přebít lásku k hudbě a k životu. Stejně neodradily ani jeho milovanou ženu Jitku, která mu celý život statečně stála po boku. Novela je poctou a nevšedním poděkováním zesnulé autorově ženě.
Karel Hvížďala: GRUŠOVA HLÍDKA NA RÝNU – ROZHOVORY Z LET 1983-2011
Evropan, literát a diplomat Jirka Gruša byl pro mě hlavně kamarád z Bonnu, píše Hvížďala. Čs. úřady Grušovi odebraly občanství po Chartě 77, kdy strávil dva měsíce ve vazbě kvůli románu Dotazník. Proces kvůli literárnímu dílu byl i za Husákovy normalizace výjimečný. – Gruša byl zaskočený tím, jak hluboká je morální devastace obyvatelstva v české kotlině, a často citoval slova Karla Schwarzenberga: Je naivní si myslet, že se z toho marasmu můžeme dostat za kratší dobu, než jakou trval. Dvě totality učinily s národem své. Masarykovo nebát se a nekrást jsme si zjednodušili na nebát se krást!
Dana Emingerová: ŽIVEL LUSTIG – JAK SE PÍŠE KNIHA
Jak v anotaci konstatují třeba knihy.abz.cz: Nejzábavnější učebnice světové literatury a tvořivého psaní, zmixovaná s životní filozofií a lechtivými anekdotami Arnošta Lustiga. Spisovatel hlásal, že literatura nesmí být nuda. A tím se řídil i při svých literárních seminářích tvůrčího psaní. Jejich atmosféru zachycuje Dana Emingerová, které se podařilo lehkým perem skloubit spisovatelův smysl pro humor se závažnými tématy jeho života. (Jak se píše kniha, aneb Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času) – Pro ty, kteří se taky pokoušejí psát, povinné čtení!
Julian Barnes: VĚDOMÍ KONCE
Autor psal román na pozadí osobní tragédie, když mu zemřela manželka. – Šedesátník Tony Webster se ohlíží za svým životem. Ta bilance je šedivá, paměť se musí snažit hodně kolorovat, aby bylo vůbec co vyprávět. Střední škola, jalové filozofování, silácké řeči… Když se oběsí spolužák, ostatním mladíkům zatrne, ale myšlenky na děvčata jsou silnější. Postupně se z textu stává jakýsi průvodce pro pokročilé po mužském životě, který sice pokračuje krok za krokem dál, ale už je dávno jisté, že nebude tak vzrušující, jako byla dychtivá středoškolská četba literatury… Tohle je poťouchlost paměti: vzpomínky, které s vámi zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči (z recenze Tomáše Weisse).
Milan Machovec: JEŽÍŠ PRO MODERNÍHO ČLOVĚKA
V roce 1969 bylo připravené vydání rozmetáno. Kniha mohla česky vyjít až roce 1990, podruhé 2003, ale u nadčasového tématu to nehraje zásadní roli:…nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle... I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádí, máš vždy možnost – a třeba i v okovech – neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se povznést, být jiný, proměnit se vnitřně.V zahraničí – často pod názvem Ježíš pro ateisty – studie vycházela od roku 1972, celkem už ve dvanácti zemích a devatenácti vydáních. Může posloužit jako příklad dialogu mezi odlišným světem věřících a nevěřících a snahu o proniknutí klišovitými vrstvami biblické textové tradice až k živoucímu člověku, který se pod nimi skrývá.
Ladislav Špaček: DESET LET S VÁCLAVEM HAVLEM
Autor má co vyprávět, například o úsměvných i dobrodružných příhodách v pozadí triumfálních zahraničních cest, které obvykle zůstanou utajeny (ty příhody ovšem). Jaký byl prezident v soukromí? Jak snášel úskalí a problematické stránky prezidentování? Jaké byly jeho politické vize a jeho každodenní starosti? Z neobvyklého úhlu pohledu se Špaček vrací k světovým osobnostem nebo k významným událostem nedávné doby. Píše i o obou manželkách prezidenta a jeho nejbližších přátelích, o jeho způsobu trávení volného času apod. Z pozice prezidentova tiskového mluvčího popisuje i některé peripetie ve vztazích s médii. Kniha je psaná věcně, s nadhledem a humorem – od pana Špačka byste ani nic jiného nečekali.
David Jan Novotný: SIDRA NOACH
V srpnu 2002 postihla Prahu povodeň, která rozsahem připomínala biblický Noachův (Noemův) příběh. Také Židé se museli evakuovat. V penzionu na Vinohradech se tak řízením osudu setká deset mužů, tvořících minjan (společenství modlitby). Pocházejí z různých prostředí, je jim od 15 do 80 let, a proto mají velmi odlišné osudy. Z dlouhé chvíle si vyprávějí historky, nebo se jim vtíravě vynořují vzpomínky. Nejen trpké, ale často i neuvěřitelně komické epizody zprostředkuje prozaik, který dobře zná současný židovský svět v Praze, jeho jazyk, obřady, zvyky. Spojuje ironický humor, téměř biblickou moudrost a smířlivost poznání. Nejstarší z desítky protagonistů si v závěru říká: Už šedesát let jsem tu neměl být. Kde jste vy, kde jsem já? A kde jsou ostatní?
Carlo Maria Cipolla: ZÁKLADNÍ ZÁKONY LIDSKÉ BLBOSTI
Italský historik (1922-2000) poprvé vydal oba vtipné eseje v roce 1976 v USA. V úvaze Úloha koření (a obzvláště pak pepře) v hospodářském vývoji středověku spatřuje v pepři hybatele evropských dějin a technologického pokroku společnosti vůbec. – V hlupácích pak vidí (zákonitě ve všech prostředích se vyskytující!) skupinu lidí mocnějších než mafie nebo průmyslové lobby a formuluje pět zákonů lidské blbosti. Jeden z nich říká: Hloupý člověk je ten, který způsobí škodu jinému člověku nebo skupině lidí, aniž zároveň dosáhne jakéhokoliv zisku pro sebe, nebo dokonce utrpí ztrátu. – Denně se kolem nás hlupáci nečekaně objevují na těch nejméně vhodných místech a v těch nejméně vhodných chvílích. Je užitečné mít to neustále v povědomí, i když věčný zápas s blbostí nikdy definitivně nevyhrajeme, jak říkal už Jan Werich.
JAK MUŽI PŘIŠLI KE SVÉMU ÚDU – BULHARSKÝ EROTIKON
Anotace kosmas.cz: Výbor erotických pohádek a legend či žertovných historek v autentické a necenzurované podobě. Tematický záběr je široký – od zábavného pohledu na stvoření pohlavních orgánů, přes příběhy o prostopášných popech, naivních novomanželkách a záletných manželích, po výměnu mužských a ženských rolí. Erotické příběhy Balkánu, zachovávané a sbírané po generace, poslouží jako jedinečný zdroj pro přesnější a úplnější představu o lidové kultuře předků. Ač jsou erotika a sex jedněmi ze základních součástí lidského života, texty dříve nemohly být vydávány, protože neodpovídaly schématům o charakteru „lidové kultury“. – Vybral a přeložil Jaroslav Geraskov Otčenášek, náš novoborský krajan. Odvázanými ilustracemi doprovodil Jaroslav Róna.
STO NEJLEPŠÍCH ČESKÝCH BÁSNÍ 2012
V pořadí čtvrtou ročenku sestavila básnířka Simona Martínková-Racková. Připojila taky žebříček „svých“ deseti básní(ků) roku. Je mezi nimi například Petr Hruška, který loni vydal oceňovanou sbírku Darmata (http://www.literarni.cz/rubriky/ukazky/poezie/petr-hruska-darmata-ukazka...). Neměli byste přehlédnout ani Jakuba Řeháka a jeho Vyzvání na cestu, podle editorky nejlepší báseň roku: …A pak se stalo. Objevil se Mesiáš. / Šel z dolního konce Václavského náměstí, / smutná žhnoucí snědá hlava, pokrýval ji matný prach. / A tělo měl poseto mincemi různé ražby. / A v pootevřených ústech zela otázka. / A míjel Kenvelo, a míjel McDonald. / A staré ženy, babky a tetky s rukou na ústech v ohromení / loudaly se za jeho zlatým krokem, / a on našlapoval vzpřímeně / a sundával zlaté kroužky z prstů, / a dovolil všem, aby se jej mohli dotýkat…