Zkuste si vybavit jména psychologů, kteří se v médiích odborně vyjadřují k společenským problémům nebo událostem dne: určitě mezi nimi bude Slavomil Hubálek. Loni vydal memoáry ZPOVĚDNÍK VRAHŮ s podtitulem Příběhy zločinů, života a smrti očima psychologa.
Jeho přítel Josef Mareš, šéf pražského oddělení vražd, v doslovu napsal: Znám ho už řadu let, prožili jsme spolu hodně nepředvídatelných stresových situací, vím, jak se chová, jak přemýšlí. Vím i to, kolik lidí, sdružení a institucí se ho snažilo ovlivnit, podplatit a zastrašit. Pokud je mi známo, nikdy se jim to nepovedlo. K mému překvapení neuvedl ve své knize jeden z mnoha svých pravdivých bonmotů: „Jak existují nájemní vrazi, tak existují i nájemní znalci.“ Mohu dodat, že mezi nájemné znalce nikdy nepatřil a patřit nebude. Proto si ho tak vážím a vlastně – nejen proto.
Jedna znalecká perla stojí za zaznamenání: Pokud soud prokáže, že se čin stal, pak obviněný trpí sexuální deviací, pokud to soud neprokáže, pak netrpí.
Pro nás jsou Hubálkovy vzpomínky o to zajímavější, že pochází z České Lípy. Na jedenáctiletce ho odmítli, tak vystudoval nejdřív sklářskou školu v Novém Boru a k psychologii se dostal až v šedesátých letech. Otec byl dentista v České Lípě. Přišel z Prahy sem na sever Čech hned po válce, ale nepatřil ke zlatokopům, kteří se bez rozpaků nastěhovali do českolipských vil po bohatých Němcích. Věřil, že si svou pílí na vlastní dům vydělá, jenomže znárodněním a měnovou reformou přišel o všechno. V obýváku jsme měli na zdi portrét T. G. Masaryka a moji spolužáci říkali: „To budete mít průser, až vás někdo udá!“ Otce otravovali tajní, protože se netajil svými názory, na státní svátek vyvěsil místo sovětské vlajky prapory západních vítězů nad Hitlerem a navíc jeho bratr utekl do Ameriky. Estébáci ho jednou dokonce sebrali. Ale nakonec ho pustili, protože jim kdosi řekl, že bez Hubálka přijde část města o zubařskou péči.
V rozhovoru pro MF DNES Hubálek popsal terapii sexuálních deviantů, jak ji praktikoval v Horních Beřkovicích: Jeden z mých prvních kroků byl, že museli svléknout pyžama a obléct se do civilu. Zavedli jsme také, že pacientům se netyká, ale říká se jim „pane“. Měli i samosprávu. A oddělení začalo být otevřené… Z uzavřených oddělení utíkalo každý měsíc několik pacientů. Nám za první rok neutekl žádný, druhý rok pak jeden. Taky mě to překvapilo, ale po čase mi říkali, že jsme je šokovali důvěrou. Představte si běžnou situaci: pacienta přivezli z výkonu trestu z Valdic, kde seděl pět let; v pancéřovaném autě, se dvěma chlapy se samopaly a psem. Noc. Na příjmu ho vyzvedla sestra, sundali mu klepeta a ona řekla: „Pojďte, pane Nováku.“ A on šel s tou sestrou volně nočním parkem na oddělení… Řada pacientů si dlouho myslela, že to je nějaký test. Že to nemůžeme myslet vážně. Jeden z nich po letech doktora pozval na svou promoci a řekl mu: „Největší šok byl, že jste se k nám chovali slušně.“
Tragický srpen 1968 prožil Hubálek v České Lípě: Zbláznili se, znělo mi v hlavě, a už jim na světě nikdo soudný nic neuvěří! Nevěřili nejspíš ani polští důstojníci, kteří sem po ruském boku přivedli na rozkaz své vojáky. V kostele jsem jich na dopolední bohoslužbě uviděl nejmíň deset. Vešli, pokřižovali se a s brigadýrkou v pravé ruce na hrudi celou mši nehnutě klečeli za lavicemi, aby před Bohem, městem i světem dali najevo své pokání a prosili o odpuštění.
Později byl jeho primářem Roman Útrata. Nebyl to vlastně špatný chlap. V Ústřední vojenské nemocnici šéfoval dřív psychiatrům, měl hodnost podplukovníka, a když se naši představitelé hroutili v osmašedesátém po ruském vpádu a trýznivých rozhovorech v Moskvě, léčil je, jak jen to šlo, a ládoval je psychofarmaky a prášky na spaní. Posléze se mu mocenská věrchuška odvděčila tím, že ho vyhodili z partaje i z práce a degradovali na vojína. A místo prestižní úvéenky mu zbyly provinční Beřkovice.
Z nakladatelské záložky: Příběhy zločinů a smrti se v knize odvíjejí na pozadí Hubálkova barvitého života, k němuž patří vzestupy i pády, štěstí i úzkost, otázky charakteru, podrazů a korupce, práce v psychiatrické léčebně mezi sexuálními devianty s těmi nejbizarnějšími úchylkami, stejně jako psychologické testování uchazečů o špičková místa v byznysu a tajných službách. Jednou se dokonce neznámí pachatelé vloupali do Hubálkových kanceláří, aby se zmocnili elektroniky s fakty o případu, v němž se příprava vraždy pojila se záhadami v rozvědce a s tušením mezinárodního skandálu. V té chvíli dostává kniha ráz špionážního románu...
Hubálek ve svém vzpomínání střídá profesní peripetie, leckdy bizarní kriminální případy, ale taky řadu historek: Případ prvního nájemného vraha z roku 1991 (v minulém režimu námezdné vraždy neexistovaly, ani nemohly, protože k nim přece nebyl „důvod“). Řidič Miroslav Somora, který byl inspirací filmu Smrt stopařek (ale seběhlo se to trochu jinak). Krásná pacientka, známá herečka, která nikdy dobře neprožila sex, pokud to nebylo znásilnění. Proto ráda jezdila stopem s kamiony mezi Prahou a Ústím nad Labem, a dokonce si přišla pro radu k psychologovi. Někdy vedou za štěstím velice pitvorné cesty, komentuje její problém autor.
V Drážďanech viděl Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem, když byl pro naši filmovou distribuci ještě tabu (podobný zájezd zorganizoval taky českolipský Filmový klub, vzpomínáte?). Když provedli věrozvěstu volnosti McMurphymu lobotomii a vymazali mu osobnost, měl jeho přítel právo připravit ho coby lidskou trosku o život, aby památka nezdolného mohla žít nerušeně dál? Anebo jen zabil bezmocného člověka a dopustil se vraždy? Dodnes se děsím, že bych měl něco tak svízelného posoudit v praxi jako znalec psycholog.
Chodil na protirežimní demonstrace, protože na Václavské náměstí to měl pár minut z domova i z práce. Bavilo mě dokonce, když nás chtěli rozehnat proudem vody a urputně stříkali, měl jsem tehdy báječný, spolehlivě nepromokavý montgomerák a voda po něm bezmocně klouzala dolů. Chtěli mě, jak se mi zdálo, zmáčet v mém úsilí o lepší zítřek a někdo jistě věděl proč, vždyť jsem už deset let dělal v katolickém disentu… V práci byl potom ale ze mě zase svědomitý klinický psycholog.
Memoáry obsahují další atraktivní témata: Tragikomický případ ženy-vražednice. Posudek na nelegálního léčitele. Případ firmy Diag Human nebo privatizace Knižního velkoobchodu. Pozapomenuté odsouzení doktora Ratha pro urážku na cti (soud tehdy řešil údajnou debilitu). Major Rudolf Lukas, přítel Hubálkovy vzdálené příbuzné, který byl reálným vzorem Švejkova nadporučíka Lukáše. Vsuvka o podivuhodném fungování justice v USA. Hubálkův soud s poslancem Tollnerem. Heparinový vrah Zelenka. Jak se Hubálek kvůli rozhovoru v MF DNES stal zrádcem národa, ačkoli za titulek „Ničemu se nedivte, třetina lidí jsou pitomci“ nemohl a ani to tak neřekl. Jeho vysokoškolské přednášky na téma manipulace veřejným míněním. Smutný případ Aničky Janatkové. Masový vrah Breivik a Vladimír Štěpánek: jediný český terorista, na kterého jsem psal posudek, byl posedlý zničením památníku Smíření Čechů s Němci. Měl v sobě ten nejtupější český nacionalismus a nenávist k Němcům cítil bezbřehou. Že se svými bombami nepřipravil nikoho o život, byl vlastně zázrak a nejspíš i zásluha svatého Václava, který bděl nade vším v plné zbroji.
Vzpomínka na listopadové manifestace Hubálka inspiruje k varování: Shromáždění se měnilo v dav. A davem lze v takové chvíli manipulovat, protože stačí jen jediná jiskra. Jsem psycholog, vím to! Ozve se heslo, pokyn, rozkaz! Nikdo ho naštěstí nevydal. Někdy se ale může osudný výkřik ozvat odkudkoli. Jeho dědeček pracoval v roce 1914 jako sládek v Chicagu. Když tamní Češi četli císařovu výzvu Mým národům, jeden z nich náhle vykřikl „Kluci, jedem!“ Vrátili se domů a dostavili se do Prahy k odvodu. A všichni vyjma mého dědečka ve světové válce padli. „Nikdy se nenech strhnout davem,“ říkal o čtyřicet let později děda. Určitá poselství, která si člověk nese z dětství, platí po celý život.
K naší současné realitě poznamenává: Historie ale nezná žádná „kdyby“. Chyb bylo určitě mnoho. Na ohromnou změnu poměrů nebyli naši lidé připraveni, a pokud někdo ano, byli to mnohdy spíš ti „špatní kluci“ než ti „dobří“. A zodpovědnost se až příliš často rozmývala. Coby psycholog jsem možná cítil dřív než většina ostatních, že česká společnost se sice pořád těší ze znovunabyté svobody a nebere ji ještě jako všední věc, ale že současně se kolem děje i cosi patologického. Vždyť svoboda, zejména je-li bez přívlastků, bez zodpovědnosti, nabízí volnost i nositelům zla. Závratně narůstal počet vražd a nakonec se ročně vyhoupl na trojnásobek. – Mezi těmi „zlými hochy“ se dobře uplatnili bývalí veksláci a skořápkáři, Hubálkovi staří známí z dřívějších procesů.
O sobě píše: Pravdoláskař, Eurohujer a příslušník pražské kavárny, jak se mi občas říká – tím vším jsem rád a nosím ty nálepky s hrdostí. A jde-li o kavárnu, pak uznávám, že to někdy může být druhý domov žvanilů, ale na druhé straně: dají se snad názory tříbit lépe než v diskusi u stolu, kterou jsem vždycky bral za posvátný rituál? Kniha končí citátem Sigmunda Freuda z pamětního kamene ve Vídni (hrob má jako emigrant v Londýně): Stimme der Vernunft ist leise. Hlas rozumu je tichý. Platí to i o Hubálkově zpovědi. Neměli byste ji přehlédnout.
Dva články a dvě podrobnější ukázky:
http://xman.idnes.cz/psycholog-slavomil-hubalek-df5-/xman-styl.aspx?c=A121107_115743_xman-styl_fro
http://mojebonboniera.blogspot.cz/2013/02/zpovednik-vrahu-kdyz-se-mi-do-...