Barbora Znamenáčková: V karate nejde primárně o boj

Verze pro tisk |

Jednadvacetiletá Barbora Znamenáčková studuje pedagogickou fakultu na Technické universitě v Liberci – obor tělovýchova a zeměpis.

Můžete nám prozradit, kolik je vám let a kolik vám bylo, když jste si poprvé oblékla kimono?

V prosinci mi bylo 21 a kimono jsem si poprvé oblékla, když mi bylo mezi 5 a 6 lety. Karate se tak věnuju zhruba 15 let.

Vaše maminka je známou cvičitelkou aerobiku, proč jste se nevydala její sportovní cestou?

Na aerobik mě mamka vzala ještě předtím, než jsem rodiče přemluvila na karate. Ten den si moc dobře pamatuji, jako by to bylo včera. K aerobiku jsem neměla žádný vztah a dá se říct, že mě vůbec nebavil. Po hodině jsem vždycky sledovala karatisty, kteří trénovali po nás. Naštěstí nebylo těžké přesvědčit mamku a taťku, abych už příští trénink šla na ten pro karatisty. Myslím si, že taťka byl tenkrát moc a moc rád.

Čím vás učarovalo právě karate a co pro vás znamená dnes?

Jako šestileté se mi líbily barvy pásků, ale líbil se mi i pocit být taková „drsná holka, co dělá karate po taťkovi“. O tom ale karate vůbec není. Lidé si často na první dobrou představí Chucka Norisse, jak dělá trojité salto s otočkou. Jde primárně o filosofii, hlubší smysl a životní cestu, kterou taťka systematicky rozvíjí již u mladých svěřenců. Vychoval mnoho úspěšných lidí, se kterými se udržuje v kontaktu i přesto, že karate přestali dělat vcelku v raném věku. Za tohle ho moc obdivuji a přinejmenším bych chtěla předávat lidem to, co on.

Uvažujete o tom, že jednou budete pokračovat v tom, co tady vybudoval váš tatínek? Nebo se vydáte svojí vlastní cestou?

Odjakživa mě baví práce s dětmi a lidmi celkově. Před dvěma lety jsem vedla také svoji skupinku malých karatistů, což mě opravdu bavilo. Co se týče budoucnosti, mám určité vize a plány. Definitivně vím, že se to bude točit okolo lidí. Miluji si s lidmi povídat a naslouchat. Určitou míru empatie, kterou mám po taťkovi, bych chtěla uplatnit v oboru jako je mentální kouč, popřípadě terapie. Rozhodně se také chci držet své lásky ke sportu, kde se tyto věci dají perfektně spojit v jedno. Není to sice nic konkrétního, ale jsem ve fázi, kdy už si živě umím představit, jak by to vše mohlo vypadat. Otázka, zda chci převzít klub po taťkovi, je vcelku běžná a naprosto chápu, proč to lidi zajímá. Věc se má ale takto. Jsem zastáncem toho, že pokud se něco nedělá na 100%, ztrácí to význam. Na pozici prezidenta klubu si tak dovedu představit někoho jiného, než jsem já. Musel by však projít přísným výběrovým řízením. Ještě je tu také moje mladší sestra, která je v karate hodně dobrá. V klubu bych rozhodně chtěla stále působit a vnášet do něj pozitivní energii, kterou doteď měl a má.

Našla byste něco pozitivního i na coronavirové době, která zásadně poznamenala naše životy, včetně sportu?

Tahle doba má víc těch negativních stránek. I na takovém čase, který nás zasáhl prakticky ze dne na den, je ale důležité najít si něco dobrého a hezkého. Už jen kvůli duševní pohodě. Já jsem to zpočátku vnímala jako takové zvláštní oproštění od běžných povinností jdoucí ruku v ruce s normálním životem. Viděla jsem to i u taťky, který toho má opravdu hodně.

Narážíte na to, že jste se díky tomu mohla třeba věnovat také něčemu jinému, na co jste do té doby neměla čas?

Více jsme byli doma spolu s rodinou, více chodili do přírody a určitě jsem si uvědomila, jak je vše křehké a může se rázem obrátit vzhůru nohama. Také jsem si v dubnu 2020 našla s kamarády na měsíc brigádu u společnosti LESY ČR, kdy jsme každý den chodili uklízet lesy v našem okolí. To byl pro mne každodenní pětihodinový útěk z reality.

Díky sociálním sítím je nyní o vaší rodině také známo, jak se otužujete. Kdo s tím přišel?

Otužovali jsme se již dříve, ale ne na pravidelné bázi. Otužování skvěle obohatilo moje návyky k budování stále silnější imunity a odolnosti. Lhala bych, kdyby mi první momenty v ledové vodě byly příjemné. Po chvilce se ale začnu soustředit sama na sebe a vnímám to jako perfektní službu pro mé tělo. Opravdu je to skvělé i na regeneraci a zjistila jsem, že mám potom super náladu a cítím se jak znovuzrozená.

Jaký je váš teplotní rekord a čas výdrže v ledové vodě?

Žádné podobné osobní rekordy jsem si nestanovila. Podle mě je důležité naslouchat svému tělu. Ve vodě si dávám takové 3 minuty. To je pro mě akorát. Nejchladnější voda, do které jsem se ponořila, měla 1 stupeň a musela jsem již sekat led…

Pokud byste porovnala svůj a sestřin přístup ke sportu, v čem jste byla v jejích letech lepší a čím vás Adéla naopak už dnes překonává?

Mezi sebou sice tak trochu soutěžíme, ale ve zdravé míře. Je fajn mít vedle sebe někoho, kdo do vás v tom dobrém neustále „rejpe“, ať se přestaneme válet na gauči a začneme něco dělat. Co si však dobře vybavuji, je, že jsem v jejím věku kromě standardních tréninků a pár domácích nechodila s taťkou cvičit sama. Áďa začala s daleko intenzivnější domácí přípravou už tak před rokem a půl. Jde spíš o kondiční věci jako tréninky na stadionu, běh, bazén a domácí fitness. Zatímco já jsem ve třinácti byla ráda, když jsem si užila klasický trénink a šla jsem se v klidu koukat na film nebo světe div se – hrát si s legem a petshopkama (taková malá zvířátka). Maximum jsem dávala do tréninků, a to v tu dobu stačilo, a pak jsem si užívala i další moje koníčky.

Když se trochu zasníte, v jakém sportu byste se chtěla stát olympijskou vítězkou, na co byste chtěla mít talent?

Obdivuji atletiku, ráda ji zkouším trénovat a ráda se na ni koukám. Co se týče karate a olympiády, malinko upouštím od vize, že se tam jednou udrží a zůstane tam nastálo jako například judo. Kdybych se měla vidět jako olympijská vítězka, mělo by to být rozhodně karate, sport, kterému jsem zasvětila svůj život, plánuji v tom pokračovat a je to má srdcová záležitost. Ale když se zasním, představuji si klid v duši, pohodový život s lidmi, které mám ráda a to, že svůj život povedu tak, aby mi to každý den přinášelo štěstí, radost a úsměv na tváři.

Převážná část vaší rodiny se věnuje karate. Co maminka, zkoušela to také někdy?

Mamka si s námi občas zacvičí a dělá si z nás legraci, že na to ani nemusí trénovat a stejně má lepší techniku. Vzhledem k tomu, že taťka tomuto umění zasvětil opravdu celý život, nebojím se, že by mamku důkladně neproškolil, jak to v karate chodí. Na našich soustředěních nás mamka často trénuje na hudbu ve stylu aerobiku a doplňuje to zkušenými karatistickými technikami, dokonce zná i jejich japonské názvy.

Kterých tří sportovců z Českolipska si nejvíce považujete a proč?

Je tady celá řada talentovaných sportovců, dříčů a lidí, kteří svému sportu věnují opravdu spoustu času a je to rozhodně vidět a slyšet. Nebylo by fér někoho jmenovat a na jiného zapomenout. Vážím si všech, kteří nás reprezentují tím, co milují a přeju si, aby takových bylo více.

Děkujeme za rozhovor. 

Jednadvacetiletá Barbora Znamenáčková studuje pedagogickou fakultu na Technické universitě v Liberci – obor tělovýchova a zeměpis. 
 
,,Za tuto svoji volbu jsem opravdu ráda. Studium si užívám a baví mě,“ konstatuje  s úsměvem nadějná karatistka, který svými sportovními výkony ovládla v kategorii jednotlivců anketu Nejúspěšnější sportovec Českolipska roku 2020.

 

Jak sama říká, oceňuje upřímnost, otevřenost a lidi, se kterými není nouze o zábavu a může se o ně vždycky s důvěrou opřít. Ráda se také rozvíjí, zdokonaluje a užívá si učení nových věcí.                 Miluje dobré jídlo a léto a k věcem, které naopak nemusí patří matematika, koprová omáčka, falešní lidé, blátivá zima a jakýkoliv nátlak.
alt
Nahoru