Po delší pauze přinášíme další díl seriálu o lidech kolem nás. Jan Šmíd předal štafetový kolík ředitelce novoborského muzea Petře Ajšmanové.
Přiznám se, že novoborské muzeum jsem naposledy navštívil čerstvě poté, co jsem se přistěhoval do České Lípy, tedy před více než dvaceti lety. Co se za tu dobu v expozici změnilo?
Dvacet let je dlouhá doba, změnilo se toho hodně. V roce 1998 byly zrekonstruovány pískovcové sklepní prostory, které slouží k výstavním účelům. Vloni jsme otevřeli přístavbu muzea financovanou z grantů EU s novými depozitáři a moderním výstavním sálem. Letos muzeum slaví 120 let své existence a k tomuto výročí jsme připravili novou stálou expozice – právě po dvaceti letech. Takže byste se měl přijít podívat, budete překvapen.
Dočetl jsem se, že ve sbírkách muzea je více než deset tisíc exponátů. Kde jsou vlastně uskladněny? Exponáty v expozici točíte?
Všechny sbírkové předměty jsou uloženy v depozitářích muzea. Vystavujeme pouze asi pět procent sbírky. Ostatně žádné muzeum, kromě soukromých, nevystavuje celé své sbírky. Posláním muzea je sbírat, kolekce odborně zpracovávat a teprve na základě odborné práce zhodnotit, co stojí za to prezentovat veřejnosti. Sklo v expozici obměňujeme, aby se pravidelným návštěvníkům neokoukalo.
Skutečně existují pravidelní návštěvníci? Ode mě je to asi hloupá otázka, protože mě baví chodit na vycpaniny, ale takové věci jako keramika a pohříchu i sklo mě moc neberou. Ještě tak, kdybych se něco dozvěděl o chemickém složení …
No, mě zase moc nebaví ty vycpaniny. Každý člověk tíhne k něčemu jinému, to je přirozené. Pravidelní návštěvníci skutečně existují a není jich málo. Je to především odborná sklářská veřejnost, která je v Boru velice početná – skláři, výtvarníci, technologové, studenti. To jsou lidé, kteří chodí pravidelně na všechny výstavy. Pak jsou to chalupáři, většinou Pražáci, kteří se přijdou podívat každé léto na letní výstavu. A nakonec nesmím opomenout Boráky s malými dětmi. Ti chodí na akce s dětskými programy – Muzejní noc a Vánoce v muzeu, také pravidelně.
Je jasné, že pro laického návštěvníka jsou atrakcí krásné, zajímavé věci, ale který kousek ve vašich sbírkách je nejvzácnější?
To je velice častá otázka novinářů i návštěvníků – tedy laiků. Muzejníci tuto otázku rádi nemají, protože se to skutečně nedá objektivně říci. Osobně si nejvíce považuji kolekce secesního malovaného skla, která je největší a nejlepší svého druhu na světě. To jsou technologicky a řemeslně tak náročné věci, že jejich historická hodnota je opravdu nevyčíslitelná. Máme ve sbírkách ale také sklo současných sklářských výtvarníků, jehož pořizovací ceny jsou v řádech statisíců.
Považujete vy sama nějaký exponát za svoji srdeční věc, za něco, k čemu máte mimořádně blízko?
Těch věcí je celá řada. Jsem původně malířka skla, takže mám slabost pro malované sklo. Obdivuji řemeslnou zručnost a trpělivost, s níž byly některé věci malovány. Mám raději výtvarnou stylizaci než realismus. Proto mám ráda orientalizující styly konce 19. století, ornamentální secesi a art deco. Na druhou stranu se mi líbí jednoduchý moderní design mladých výtvarníků. Popravdě si vždy své oblíbené kousky do expozice prosazuji. Ale děláme to všechny, proto se někdy při instalaci s kolegyněmi „hádáme“, což je velmi zábavné. Každá chceme prosadit ty své oblíbence. Nakonec ale vždy zvítězí celek nad jednotlivostmi.
A jak často se vlastně expozice obměňují?
Stálou expozici jsme teď kompletně předělali po dvaceti letech. Drobné změny a úpravy děláme každý rok. Třeba když získáme do sbírky nějakou mimořádnou věc, někdy ji vystavíme hned. Ale děláme také krátkodobé výstavy. Do konce roku je k vidění výstava „120 let muzea“. Návštěvníci se dozvědí nejen zajímavosti z historie muzea, ale také co se za těch 120 let událo ve světě i v naší zemi.
Tento rozhovor by měl být hlavně o vás. Jak se to sešlo, že takto mladá dáma se stala ředitelkou tak staré instituce, často spojované se zasloužilými kmety?
To je právě ta představa veřejnosti, kterou se snažíme změnit. Muzea by neměla být zaprášenými institucemi s podivnými vousatými pány v pláštích. Myslím ale, že se to pomalu mění a mnohá česká muzea už fungují podobně jako ta zahraniční. Co se mne týče, začala jsem v novoborském muzeu pracovat hned po vysoké škole jako kurátor. Má předchůdkyně Eva Ranšová chtěla muzeum předat někomu mladému, a tak si mne tak trochu „vypiplala“ jako svého nástupce. Padly jsme si do oka lidsky i pracovně. Hodně mne toho naučila, tak se snažím to zúročit a zároveň dát muzeu novou tvář.
Je sklářská tradice součástí vaší rodiny?
Není. Ani jeden z rodičů není původně z Boru, přestěhovali jsme se sem, když mi byly dva roky. Já jsem jako dítě projevovala jisté výtvarné nadání, sklářská škola byla za rohem, a tak byla volba jasná. Během střední školy jsem ovšem pochopila, že nejsem nijak výjimečný talent. Bavila mě historie a umění, tak jsem šla studovat dějiny umění. Pak jsem se ke sklu vrátila, ale už pouze v rovině teoretické a historické. To už mi asi zůstane.
Bylo vaším snem skončit na této pozici? Nebo jste tíhla k něčemu úplně jinému?
Vůbec ne. Já si celé dětství přála být paní učitelkou. Nejsem nijak ambiciózní typ a věci ke mně v životě tak nějak přicházely samy.
Pracujete se sklem stále ještě manuálně?
Od školy ne. Když vidím své kamarády skláře, co se sklem umějí, cítím velký respekt a upřímný obdiv. Sama bych si netroufala už něco zkoušet.
Ve své odborné práci jste se věnovala historii své sklářské školy v Novém Boru. Přišla jste na některé zajímavosti, které se třeba moc nevědí?
Historie školy jako taková byla velmi dobře zmapována už mými předchůdci. Do toho jsem se nepouštěla. Zaměřila jsem se na zpracování úžasné kolekce skla a výkresů sklářské školy, která patří ke zlatému fondu naší sbírky. Podařilo se nám zkompletovat výkresy studentů z konce 19. století se sklem ze sbírek z několika českých muzeí. To bylo úžasné. Muzejní práce ale nikdy nekončí, protože se stále objevují nové poznatky a archivní materiály. Pořád je co objevovat.
Jaká je podle vás budoucnost sklářských profesí v Novém Boru?
Jsem optimista. Žije tu veliká spousta mladých vzdělaných lidí, které sklo živí. Jsou talentovaní, podnikaví, jezdí po světě a stále se učí. O sklářskou tradici se nebojím, pořád máme co nabídnout. Minulý týden jsem byla na Designbloku a byla jsem na české sklo pyšná.
Nový Bor plní noviny, i naše, často vyhrocenými vztahy. Mezi romskou menšinou a tzv. bílou většinou, ale také mezi příznivci a odpůrci tzv. památníku. Jelikož zakladateli sklářské tradice v Novém Boru byli Němci, některé spory se dotkly i muzea. Jak se vy sama k podobným šarvátkám stavíte?
Negativní publicitu našeho města beru trochu s rezervou a nevidím to tak zle. Myslím, že Bor se potýká se stejnými problémy jako jiná města. Všude se najdou lidé, kteří rádi vytvářejí konflikty a neustále si na něco stěžují. To je tak trochu rys české povahy, neustále si na něco stěžovat. Možná i to je důsledek toho, proč někteří lidé mají potřebu vytahovat staré křivdy viz. pomník. Nevidím v tom žádný smysl. Bohužel nebo možná bohudík se historie změnit nedá. Lidstvo se z ní má poučit a jít dál. Jinak se lidská společnost nikam neposouvá. Chápu, že jde o citlivé otázky, protože pamětníci stále žijí. Ale to je válka a lidstvo je schopné páchat hrozné věci. Znám smutné příběhy Čechů i Němců a myslím, že lidé mají být posuzováni podle toho, jací byli a jak žili, ne k jakému národu patřili.
Jméno Ajšmanová mám spojené hlavně s atletikou, jde o shodu jmen?
Ano.
Myslel jsem, že se odpíchneme k nějakým zálibám, abychom skutečně neskončili jen u skla a muzea. Ale docela se vám podařilo mě k další návštěvě nalákat, nejlépe s nějakou návštěvou. Prozraďte mi ale přece jen, čím se zabýváte, když nebádáte a nerovnáte sbírky.
Možná to bude znít banálně, ale moje práce je i mým koníčkem. Přiznám se, že mi někdy dělá problémy vypnout a nemyslet na muzeum, protože stále je co zlepšovat. Zajímá mě všechno, co se děje kolem skla, designu a umění. Miluju knížky. Mám ráda film, hudbu, kulturu jako takovou…a samozřejmě módu. Ráda pracuji manuálně, dělám si bižuterii, teď jsem si zrenovovala starou skříňku. Nejsem ani trochu sportovní typ, ale občas se donutím ke cvičení jógy, pěší turistice nebo plavání. Neumím se nudit.
Naše série rozhovorů funguje jako štafetový kolík. Byl bych rád, kdybyste mi navrhla někoho dalšího. Jedinou podmínkou je, aby žil na Českolipsku a ještě s ním rozhovor nebyl.
Michal Vlček, šéf velmi perspektivní společnosti Kolektiv, která minulý týden oslavila rok své existence.
