Je to velmi zneklidňující dokument. Experiment, který si scénárista a režisér Vít Klusák zvolil pro aktuální film, se zakládal na výběru třech dívek, kterou budou po dobu 10 dnů chatovat s vybranými mužskými kontakty na sociálních sítích. Realita, která normálně probíhá, ale o které se vůbec nemluví, nepíše. Až tenhle sugestivní filmový dokument odhaluje doslova nahou skutečnost, která v kině vyrazí dech, přivodí pocity hnusu, ale posléze i hlubokého zamyšlení.
Již úvodní scéna, kde jsou vidět dospělí, mládež i nejmenší děti, jak upřeně hledí, a to v sedě, při chůzi, při hovoru s ostatními, do mobilních přístrojů, navozuje prvotní dusno. Následuje konkurz mladých dívek pro příslušné natáčení, dotváření jejich umělých pokojíků, ze kterých budou za dohledu celého štábu i specialistů včetně sexuoložky, právníka a dalších odborníků, provádět hovory. Klobouk dolů před odvážnými dívkami v podání Terezy Těžké, Anežky Pithartové a Sabiny Dlouhé, které tohle všechno musely zvládnout. Vidět tolikrát mužské přirození, masturbaci, čelit nejen narážkám, výzvám k obnažování či sexuálnímu vydírání, kterému byly vystaveny – to vše a i další situace se objeví během hlavního děje dokumentu, který se odehrává ve studiu. Všichni možná čekají, že film skončí onou katarzí, tedy situací, kdy si jedna z dívek pohovoří s „normálním“ 20letých klukem, který veškeré sexuální narážky či výzvy upřímně odmítá a odrazuje od nich. Všem se v té chvíli vyhrnou do očí slzy a tahle scéna je jednou z nejsilnějších, kterou bychom možná v realistickém dokumentu nakonec nečekali. Jenže má tam místo, protože jen dokládá, jak jsme jako lidé nepředvídatelní, že umíme být i upřímní a racionálně zdraví. Je to však bohužel čirá výjimka z většiny hovorů, které musely dívkám odejmout iluze o nezávazném pokecu, kterému se zřejmě jejich vrstevnice skutečně oddávají.
Film přináší hodně, ale opravdu hodně témat, nad kterými je třeba se zamyslet.
Vít Klusák se třeba ptá, proč vůbec internetové prostředí nabízí možnost, aby vznikaly podobné situace ke zneužívání. Nemají sociální sítě být prostředkem ke kontaktu mezi lidmi za účelem vzájemného poznání, obchodu, výměny poznatků a zkušeností…mám hledat moře dalších pozitivních věcí, kvůli kterým existujeme na planetě Zemi? Proč vlastně existují muži, kteří virtuální kontakt zneužívají a dopouštějí se tímto až trestných činů? Proč je to skupina starších mužů často po čtyřicítce?
Jistě existují sociální studie o této kategorii „vyhaslých“ jedinců, kteří hledají novou, odpusťme mi, „svěží“ energii, kterou by jejich „pokřivená“ duše potřebovala k rovnováze. Stačí jim se na dálku povídat, někdy se i ukájet, ale bohužel i hrozit. Jsou na dálku bezmocní fyzicky, ale chtějí dominovat psychicky, a proto využívají zdánlivě bezbranný internet, který nemá bohužel moc v současné společnosti nabídnout odmítnutí.
Vyvstala mi také otázka, proč se dívky v tomto věku vlastně dávají do řeči na netu s někým, koho vůbec neznají. Je to opravdu, že chtějí poznat nepoznané, začít se vymaňovat z rodinných vazeb, z jistot přátel, z notoricky známých vztahů a zcela začínat něco nového? Není to jako, přeženu to, iniciační proces, který se ale místo očekávané romance přetáčí na druhou stranu a přináší znechucení, posléze silné deziluze o současném světě?
Kdyby film skončil onou katarzí upřímného mladíka, byl bych spokojen, i když by mne hlodaly ony palčivé otázky. Jenže režiséři – je třeba zmínit i ženský protipól v podání Barbory Chalupové, která vyvažuje jing a jang v pojetí reakcí, což je velmi dobře – se rozhodli k dalšímu kroku: osobní setkání dívek-hereček s „hlavními predátory“ v několika kavárnách. Tady dokument ztratil zpočátku drajv, jako by mu chybělo vnitřní pnutí, i když paradoxně schovaný štáb za závěsem, pokud jsem to dobře viděl, připomínal nejlepší špionské akční spektákly. Možná že to byl ale záměr, posunout dokument jiným směrem, opravdu do realistické, osobní polohy.
A do třetice změna: celý štáb se na závěr filmu vydává za nejsilnějším predátorem, kterého poznala jedna z maskérek. Nečekaná komunikace ve večerních hodinách před domech inkriminovaného individua končí smutně, ale co jiného nakonec čekat od tragické statistiky dnešní doby? Netřeba moralizovat přes příliš, protože podle čerstvých zpráv policie v těchto dnech stíhá hlavní predátory. Pokud byl toto záměr a pokud si především mladé dívky, které se odváží na tento dokument jít do kina nebo jakkoli shlédnout, a to verzi cenzurovanou od 12 let nebo i necenzurovanou od 15 let, a uvědomí si nebezpečí dané komunikace, pak byl účet splněn.
Podle csfd.cz se V síti stal nejnavštěvovanějším českým dokumentem všech dob. Smutné, že je to právě tato tématika, ale kvůli vážnosti tématu je tedy funkční českého diváka pochválit.
Snímek se na Českolipsku vysílal v kině Crystal a v mimoňském kině v prvním červnovém týdnu, ale bude pravděpodobně uveden znovu během nadcházejícího léta.