Organizátor historicky největšího festivalu, který se zabývá humorem u nás, bavič z pořadu Na stojáka, herec, textař, písničkář, dramaturg a mnoho dalšího. Arnošt Frauenberg zavítá v průběhu července na Českolipsko hned třikrát – dvakrát do Svojkovské zahrady, jednou do amfiteátru vlastivědného muzea. A právě proto jsme požádali jeho letitého kamaráda Kubu Horáka o dosti otevřený rozhovor.
Já mám kotrmelce jako standard. Tak nějak jsem se v kotrmelcích narodil a jedu v tom tak dál. Je to hrozný, ale vyhovuje mi to. Já byl ovšem přece komediant vždycky. Jen jsem to nestudoval. Žil jsem v prostředí, kde mi nikdo neřekl, kam jít. Nikdo mě nepostrčil v tom správném okamžiku. Takže jsem si tu cestu hledal sám. Docela dlouho to trvalo, než jsem to mohl dělat naplno, jako profesi. No a mezitím se musíš nějak živit. Má to svoji logiku.
Dal jsem tvoje otázky přečíst svojí ženě (protože mě bavíš, jinak to nedělám) a ona na tuhle řekla: "To nedáš!" Tak asi tak. Stand-up je skvělý v tom, že dokud ti funguje hlava, můžeš to dělat. Doufám, že jestli jednou, asi tak za šedesát let, někde padnu, tak to bude na jevišti. Doufám, že na plivání do dálky nebudu mít čas a že nikdy nezlámu tužky.
Naopak, krásná otázka. Jsem rád, že se na to ptáš. Já na tom festivalu prodělal kalhoty, ale vem to čert. Ovšem pozorovat ta setkání! Jitka Molavcová v diskusi s Jirkou Zbrožkem, Vlasta Redl s Petrem Urbanem, Jiří Lábus s panem Suchým, Jakub Kohák s Alešem Hámou atd. Pozorovat ty nadšené mladé komiky, talenty, stejně jako ostřílené bardy, živé legendy, to byla moje odměna. Je to fráze, ale je to fakt. Nedá se nic dělat, budu v tom muset pokračovat. Humor Fest bude zase v roce 2017. Musím kvůli všem, co u toho byli. Ty jsi tam byl taky, takže důvody tušíš. Měl jsem nabídky přesunout festival z Příbrami do Prahy, nebo do Českého ráje. Ale cítil jsem v tom byznys a tak já ten festival dělat nechci. Vydělám jinde. Tohle je pocta všem, co umí dělat humor a bavit lidi. Chci tam srdcaře.
Takže jsme zase u kotrmelců. No jo, je to někdy adrenalin docela. Odměnou je mi to, že můžu konečně dělat naplno, co mě baví. Ale bacha, mě vždycky baví všechno. Mě baví i umývat nádobí, když se rozhodnu, že ho umyju. Mám to tak. Víš, co jsem už dávno pochopil? Že si můžeš plnit sny. Nesmíš věci svádět na smůlu, nebo na štěstí. Vždycky jsem šel, myslím, naproti. Dneska umím odhadnout "ten okamžik". Říkám si: "Teď je ta chvíle, co se nemusí opakovat. Užij si to." Bavíme se ale profesně, že jo? Protože v životě to je trochu jinak. Můžeš si plnit profesní sny, ale bez zázemí, rodiny, dětí? Bylo by to o ničem.
Jo, moje žena má specifický smysl pro humor. Takový drsnější. Nešetří mě, neobdivuje mě. To funguje, to je fajn. Talent u dětí. Hm. Nemůžu mluvit za ně, ale cítím, že mají vnitřní ambice. Cítím smysl pro humor, kreativní vnímání. Ale taky cítím tu velkou rozpačitost a ostýchavost, když se mají předvést veřejně, takže je vůbec nenutím. Mladší dcera chodí na dramaťák, starší zpívá a má spoustu aktivit. Ale vidím, jak na pódiu bojují samy se sebou. Měl jsem to přesně tak asi čtyřicet let. Strašný stresy. Vůbec nechápu, jak jsem to překonával. Stydím se mluvit nahlas v obchodě. Stěžovat si na poště. Nesnáším to. Plachost je moje mladší ségra.
Jistě, že lidi, které potkáváme, tě ovlivňují. Ale kdo nejvíc, to těžko říct. Spoustu jsem toho zažil s Vlastou Redlem. Od něj jsem pochopil, že můžeš být na jevišti i potichu. Od Slávka Janouška zase, že i když hraješ pro pět lidí, musíš hrát jako pro plný stadion. Teď ujíždím na stand-upu. Sleduju světové komiky, jako třeba Louis C. K., Ricky Gervais, Bill Burr atd. Myslím, že mi došlo, že vrcholem toho žánru je absolutní otevření se na pódiu. To není jednoduché, je to velký boj. A s každým překročením sebe sama cítím, jak to funguje a jak je mi na jevišti dobře. Nemusím fabulovat, vymýšlet si. Cítím se v tom strašně dobře a přirozeně.
To je subjektivní. Sláva. Jestli jsem připravený? Mám něco najeto. Neřeším to. Už jsem byl slavný v tolika okamžicích. A taky už jsem byl v tolika momentech za lůzra. Je to všechno jen jízda v rychlovlaku. Je to jedno. Užívám si, co přichází. Těším se na momenty, o kterých vím, že budou jedinečné. A pak jdu domů, kde je podstatné, co bude na vysvědčení a kdy pojedeme na dovolenou. Sláva není okamžikem času, ale prostoru. V deset večer jsi slavný v divadle a v půlnoci přijdeš domů a jsi za trotla, protože jsi prostě nevyvezl popelnici před barák. A teď kam s odpadkama další týden.
Tolik let se ptám sám sebe, kdy už to zase udělám. Chystám, určitě to chci dělat s Aftama. Tak odpovím, jako vždycky: příští rok?
Těším se na každé představení, fakt že jo. Strašně mě to baví. A Svojkov? Ten už je teď legendární. Byl jsem tam už dvakrát na vašem festivalu a vždycky naprosto skvělý zážitek. Vlastně tam budu letos hrát 9. července jako písničkář a pak ještě s Na stojákem. Vy mě prostě do toho Svojkova potřebujete! A já vás taky. Bude to poslední štace v rámci letní tour v sestavě Lukáš Pavlásek, Karel Hynek, Dan Čech a já. Přijedeme ve formě, o tom žádná.