Kniha Chrise Hadfielda má dlouhý podtitul „Co mi cesty do vesmíru řekly o lidském důmyslu, odhodlání a o tom, že je třeba být připraven na vše“.
Čtenář databazeknih.cz ji hodnotí s nadšením:
Pár kosmonautických knih jsem už přečetl, ale tahle je prostě kosmicky boží. Hadfield psát umí, je to možná dáno i tím, že má umělecké sklony, hraje hard rock na kytaru (možná znáte jeho kosmický videoklip Space Oddity). Není proto standardní vojenský suchar – zkuste si třeba přečíst Remka! – a tak je schopen řadu věcí popisovat vtipně a poutavě. Na druhou stranu jako správný pozemšťan ze severoamerického kontinentu je až extrémně cílevědomý a zapálený pro věc, což může našince někdy iritovat, ale tak to prostě v tamních končinách je a v NASA pravděpodobně dvojnásob. Jakožto aktivní pilot jsem navíc ocenil pasáže o výcviku psané ve stylu kladení otázek, třeba: Jaká je další věc, která mne může zabít?
Jen poznamenám, že „kanadské“ upřímné vlastenectví, odpovědnost a hrdost na svou práci by nám měly posloužit spíš jako dobrý příklad. Astronautova autobiografie zaujme i laického čtenáře ze tří důvodů.
1) Je to atraktivní příběh splněného amerického snu. Začíná v červenci 1969, kdy devítiletý Chris bez dechu sleduje v televizi první Armstrongovy kroky na Měsíci – a vrcholí v květnu 2013, kdy po půlročním pobytu na ISS Hadfield s dalšími dvěma členy posádky Sojuzu tvrdě přistává v kazašské stepi.
2) V knize popisuje teoretickou přípravu astronautů, nácvik i simulace startů, přistání nebo vesmírných vycházek a zážitky ze svých tří vesmírných misí, nejpodrobněji z té poslední. Sotva jste jinde četli tak zajímavé detaily o předletové karanténě, o „všedním“ životě ve vesmíru, o problémech s hygienou a WC na ISS, o fascinujících výhledech a fotografování, o obtížích regenerace po návratu do gravitace, o vztazích s ruskými kosmonauty v Hvězdném městečku apod. Ale například i o vynalézavých zábavách vesmírné posádky, třeba o soutěži ve sprintu k odpadovému pytli a zpět, který ve stavu beztíže vůbec nepřipomíná pozemský běh :)
3) Kniha má taky pět kapitol v úvodní části a dvě v závěru, ve kterých Hadfield naplňuje záměr naznačený titulem knihy: zobecňuje své zkušenosti pro nás, obyčejné pozemšťany. Tady jsou tři z nich:
http://www.kukatko.cz/recenze-myslete-jako-astronaut/
Hadfield učinil pro obraz výzkumu vesmíru pravděpodobně víc než kterýkoliv jiný astronaut od doby programu Apollo. Vesmír se málokdy zdá tak blízko a svět tak podivuhodný (anglický The Telegraph v recenzi knihy). Houstone, máme superhvězdu (Washington Post).
V poslední kapitole Hadfield shrnuje jednu ze svých užitečných zásad:
Celá moje kariéra astronauta mi pomohla pochopit, že to, na čem skutečně záleží, nespočívá v tom, jak si někdo jiný cení úkolu, který mi byl svěřen, ale v tom, jak se já osobně cítím, když jej vykonávám. To je také důvod, proč jsem i během oněch jedenácti let, která jsem strávil na Zemi mezi svým druhým a třetím letem, miloval život. Samozřejmě že jsem se do vesmíru chtěl vrátit – kdo by nechtěl? –, měl jsem ale skutečné potěšení a radost z malých vítězství, jako když se něco povedlo v Laboratoři neutrálního vztlaku nebo když se mi podařilo přijít na to, jak opravit závadu na našem autě. Kdybych měl úspěch definovaný jen velmi úzce, omezený jen na vrcholné, nápadné události, musel bych se po celé ty roky cítit neúspěšný a nešťastný. Život je prostě mnohem lepší, když máte pocit, že jste dosáhli deseti úspěchů za den, než jednoho vítězství za deset let.
Hadfieldova životopisná data a fakta:
https://sk.wikipedia.org/wiki/Chris_Hadfield
Nakonec si užijte vesmírný videoklip Bowieho písně Space Oddity s pozměněným textem, jehož vznik kniha podrobně popisuje (pokud jste si ho nepustili už v nabídnuté recenzi Pavly Kamešové). Má víc než 27 200 000 diváků: