V článku „Je nepřípustné očerňovat československé vojáky...“ (zde a zde) shromáždil autor úctyhodné množství dokumentárního materiálu. Když jsem před časem hledal podklady sám, některé archivy ještě nebyly zpracované, jiné nebyly po povodni dostupné. Moje podrobná zpráva o 2. červnu 1945 v Boru u Č. Lípy je už rok v rubrice Téma (zde všechny odkazy), k některým odstavcům bude možné doplnit nové podrobnosti.
Josef Doškář poprvé zkritizoval moje články až s 4letým zpožděním v loňském říjnovém měsíčníku (Novoborské měsíčníky jsou na stránkách www.novy-bor.cz). Přetlumočil vyprávění svých příbuzných, že bylo zastřeleno sedm Němců, kteří neodevzdali zbraně, a jeden na útěku. O smrti primáře se asi nezmínili.
Druhá Doškářova verze vyšla v prosincovém měsíčníku. Podle svědectví Jiřího Rosického bylo popraveno 8 osob, u kterých byly nalezeny střelné zbraně. Řekl mu to prý internovaný předseda NV. Žádné mučení zadržených J. Rosický neviděl.
Třetí verzi zveřejnily i-noviny 13. a 19. prosince. Obsahuje množství konkrétních detailů, nejmenuje ale svědky, kteří by tuto verzi potvrdili. J. Doškář se překvapivě jménem vojáků omluvil za veřejné trýznění Němců. Opakoval nepravdivé tvrzení, že u 8 osob byly nalezeny zbraně, ačkoli od příbuzných ví, že Rachmann starší byl zastřelen „na útěku“.
Pokud tyto tři verze navzájem porovnáte, zjistíte, jak snadno a bez zdůvodnění J. Doškář mění interpretaci celé události. A přitom se snažíme objasnit smrt devíti lidí! Na podrobnější rozbor zde není místo, upozorním jen na několik sporných bodů:
(1) Proč by později zastřelení příslušníci „nacistické elity města“ naivně čekali ve svém bydlišti celých 25 dnů, až si s nimi Češi nebo zajatci vyřídí účty? Dva fanatici z tehdejší Haidy neunesli zprávu o kapitulaci a hned 9. května 1945 postříleli i svou rodinu. V hřbitovní knize je zápis o 11 mrtvých z toho dne včetně 9leté školačky a půlročního chlapce. Další nacisté co nejdřív utekli do Německa, kde se mohli snadněji „ztratit“ – například Alfred Zippe, dlouholetý člen NSDAP a bývalý starosta České Lípy, se řadu měsíců ukrýval v blízkosti hranic. (Je to mimochodem týž Zippe, kterému židovský obchodník Löwy vděčí za záchranu svého života. Už jsem o něm psal, lidské osudy nejsou jen černobílé.) Řada nacistů byla uvězněna ve věznici nebo v koncentračním táboře v České Lípě. Také na borské radnici byli už před 2. červnem němečtí vězni, kteří pak pohřbívali zastřelené. Na svobodě tedy s velkou pravděpodobností zůstali jen Němci, kteří s žádným postihem nepočítali.
(2) To jsme už zapomněli, jak málo vypovídají totalitní „volby“ s jednotnou kandidátkou a s výsledkem 99 % o skutečných postojích konformních nebo zastrašených voličů? Je věrohodný slib věrnosti říši 1. května 1945, kdy ještě nacisté bez soudu popravovali všechny dezertéry a „kapitulanty“? (Byla snad věrohodná podobná přísaha Čechů na zaplněném Václavském náměstí po Heydrichově smrti?) Čím je doložena přítomnost většiny později zastřelených na prvomájovém slibu věrnosti? MUDr. Träger v té době ještě sloužil ve frýdlantské nemocnici.
(3) Alfred Träger kolem roku 1935 vstoupil do Henleinovy SdP, která tehdy ještě nebyla pod dominujícím vlivem Německa. Mnoho Němců pak považovalo zabrání Sudet za „osvobození“ ze státu, do kterého byli v roce 1918 začleněni proti vůli svých zástupců ve vídeňském parlamentu. V této atmosféře vstoupil Träger i do SS, podle jeho tehdejšího názoru pouze jedné z mnoha podřízených organizací nacistické strany. Neměl ale žádnou funkci a nepodílel se na žádných zvěrstvech. Sloužil v armádě jako chirurg, koncem války pracoval opět jako civilní lékař ve Frýdlantu. V posledních válečných letech byl v Boru známý jako odpůrce nacismu. Lidé se ho báli na ulici potkat, aby se kvůli jeho protistátním řečem nedostali do problémů. V květnu 1945 prosadil národní výbor jeho přeložení do Boru a jmenoval ho primářem. Funkcionáři NV Trägera dlouho osobně znali a o jeho služební kariéře, ale i o jeho názorech museli vědět. Proč by také místní antifašisté řadu dní tolerovali ve funkci primáře fanatického nacistu? (O kariéře a postojích Alfreda Trägera předložím na připravovaném semináři podrobnou zprávu.)
(4) Známe už tři neslučitelné verze osudu borského primáře. Jak lze vysvětlit rozpor mezi konstatováním „byl zbaven funkce... a dodán do zajišťovací vazby jako příslušník SS“ (J. Doškář neuvádí datum tohoto zápisu) – a větou „zmizel v lesích a mohlo se mu pravděpodobně stát cokoliv“ (to také potvrzují pamětníci). Ještě v roce 1947 české úřady sdělovaly rodině, že „byl dne 3. 6. 1945 dopraven do sovětského pásma Německa,“ jako by na hranice u Sebnitz dojel v autobusu s ostatními. Lze uvěřit tvrzení, že primář „připravoval ozbrojený odpor“, když pplk. Sekáč podepsal rozkaz, kde MUDr. Träger je pouze „vypovězen“ kvůli nálezu rádia?
(5) Ano, situace v Boru byla složitá, jak mi potvrdil pamětník: „V revolučních květnových dnech... se bezvládí ve městě ujala česká menšina, která sestavila hlídky. Protože zde bylo Čechů málo, byl do pořádkových hlídek přizván i můj německý děda, který obdržel pušku a hlídkoval společně s českým sousedem. V těchto dnech nejdříve procházela městem skupina rozptýlených vojáků z polské armády, která se pokoušela rabovat obchody. I do našeho krámu se dobývali dva polští vojáci, vyhrožovali ručním granátem a vyžadovali alkohol. Pamatuji se, že moje teta vyběhla zadem z domu a přivedla pořádkovou hlídku, která oba otrhané vojáky zahnala... Koncem května, mohlo to být i začátkem června, se objevila skupina českých vojáků (revolučních gard), kteří prováděli domovní prohlídky. U nás na půdě našli československé vojenské uniformy a opasky po mých strýcích, kteří narukovali v roce 1938 v rámci mobilizace, a převlékali se do nich. Potom nám ještě odvezli – přes protesty mé české babičky – motorku značky Jawa.“ Levicový novinář Jiří Loewy píše ve svých vzpomínkách (Úseky polojasna): „V Sudetech opravdu vládl chaos, libovůle a bezpráví. Ovšem fámy o takzvaných vlkodlacích byly bezmezně přehnané, účelově manipulované propagandou, protože se hodily záměrům státní politiky. Kdykoli se tedy pár revolučních gardistů porvalo o kořist a navzájem postřílelo, byli mrtví hned vydáváni za oběti údajných werwolfů. Podobně tomu bylo v případech přestřelek mezi plenícími Rusy, Poláky a nejrůznějšími tlupami ozbrojenců.“ Existuje nějaký záznam z května 1945 o akci werwolfů v okolí Boru?
(6) Proč byly na schůzi borského národního výboru, ale předtím i na schůzi ONV události v Boru „ostře kritisovány“? Můžeme vykládat, co zápis ze schůze přesně znamená, pomocí údajných výroků předsedy Taislera z doby, kdy ho v kanceláři hlídal strážný,a byl tedy odkázán jen na to, co mu vojáci řekli? Nemá větší váhu uvedený zápis, a také vzpomínky předsedovy dcery na to, co potom vyprávěl doma?
(7) Proč zabavené zbraně nikdo neviděl? Když jsou odhaleni záškodníci, obvykle se veřejnosti předvedou jejich zbraně a to je důkaz, který nepotřebuje další komentáře. Pamětníci ale vypovídají toto: „Vojáci pak vybrali sedm lidí, skoro všechny jsem znala jako slušné lidi.“ „Ještě dnes jsem ale přesvědčená, a říkali to všichni, že ti lidé nic zlého neudělali a nebyli to žádní fašisté. Jestli u nich při domovní prohlídce našli zbraně, asi jim je někdo podstrčil.“ „Muži s rudou páskou RG na rukávu si přitom vybírali většinou bohatší Němce. Možná měli ambice na funkci národního správce uvolněného majetku, možná chtěli získat jejich byt nebo dům. Říkalo se, že u některých z nich našli podstrčené zbraně.“
(8) Proč se zmínka o vyhlášení stanného práva objevuje až v policejní zprávě z roku 1947? Proč tato zpráva obsahuje zjevné nepravdy (poprava 8 provinilců, umístění hrobu)? Pamětníci potvrzují, že Němci odevzdávali zbraně, munici, rádia a další nepovolené věci už v polovině května, tj. asi týden po skončení války. Bylo by od národního výboru nezodpovědné toto opatření odkládat, jistě bylo nařízeno shora. Zatím se mi nepodařilo najít doklad o vyhlášení stanného práva v Boru před 2. červnem tak, jak si stanné právo představujeme (veřejná vyhláška, pravidla, lhůta). Formulace v rozkazu pplk. Sekáče naznačuje spíš něco jiného: „Při náhlé prohlídce domů, zahrad a příslušných místností bylo nalezeno...“ Podobně vyznívá skutečnost, že i němečtí zaměstnanci pošty na náměstí nastoupili v sobotu ráno do práce a nečekaně je tam vojáci na celý den zamkli. Pojem „stanné právo“ v tehdejším kontextu znamenal jen to, že do města přišli vojáci a měli ve všem rozhodující slovo.
(9) Pěší pluk z Mladé Boleslavi byl už týden po vyhlášení mobilizačního rozkazu převelen na Českolipsko. Jak kvalitně byli vycvičeni nováčci, kteří se už po sedmi dnech účastnili akcí divokého odsunu s nabitou zbraní v ruce? Hned po kapitulaci Německa se uprchlíci, dezertéři, osvobození vězňové i zajatci logicky snažili co nejrychleji a jakýmkoli způsobem dostat domů, ke svým blízkým. Proč právě v Boru zůstala početná skupina zajatců až do 2. června? A mohli by se na mučení zadržených Němců podílet, kdyby stovka vojáků dostala rozkaz tomu zabránit?
Z diskuzí v i-novinách se zdá, jako by někteří čtenáři vůbec nevěděli, že o divokém odsunu vyšly desítky publikací, že v rubrice Téma je popsána řada otřesných případů z té doby (například v červnu 1945 u Podbořan na příkaz okresního hejtmana popravili partyzáni skupiny Černý lev pro výstrahu 6člennou rodinu včetně ročního dítěte a jeho dvou nezletilých sourozenců).
Josef Doškář už napadl a odsoudil nejen mě, ale i „německou polovinu“ redakční rady měsíčníku, vedení KSONN, v i-novinách redaktora Mgr. Bártu a několik diskutujících, dokonce i členy národního výboru z roku 1945. Lze vůbec očekávat, že zaujme objektivní a věcný postoj k zastřeleným Němcům, když protestuje i proti zveřejnění jejich fotografií? Principy kolektivní viny a nenávistné odplaty, trestní oznámení, zastrašování a obviňování oponentů k nalezení pravdy neposlouží. Čtenáři ale už znají archivní dokumenty i některá svědectví, mohli by se na formulaci a ověřování předložených hypotéz podílet sami.
J. Doškář mě nejspíš považuje za prosťáčka, který moc neví o nacistech, milionech mrtvých, Lidicích, Terezíně nebo Osvětimi. Je to ale jinak: máme-li mít morální právo odsoudit nacistické zločiny, měli bychom stejné měřítko uplatňovat na excesy na naší straně. Pro plánovaný seminář 2009 připravím přepisy a fotokopie dokumentů i záznamy vyprávění pamětníků. Do té doby se v i-novinách zdržím polemik, které k žádným závěrům stejně nevedou. Jen v případě nějakého nehorázného obvinění se budu bránit.
Jan Tichý