Jdu lidem špatným příkladem

Verze pro tisk |

S bubeníkem českolipské kapely Scream of the Lambs, Vláďou Šolínem, známým především pod přezdívkou Lee, jsem se sešla v příjemné kavárně. Nervózní jsme oba dva. Lee už sice několik rozhovorů podstoupil, například na Óčku či v Noci s Andělem, ale na otázky odpovídal převážně frontman kapely Bob.

Lee si objednává kávu a colu a zapaluje si cigaretu. Já si přisouvám blok s poznámkami blíž, zapínám diktafon a rozhovor může začít.

Kdy jsi začal hrát na bicí? Co tě k tomu přivedlo?

Přivedla mě k tomu moje starší sestra. Její manžel, kterej nedávno zemřel, byl a vždycky bude můj největší hudební vzor. Byl to skvělej muzikant. Vždycky jsem ho obdivoval, když hrál na piano a kytaru, fakt je dával úplně neuvěřitelně. Bylo mi asi šest, když mi sestra řekla, že bych měl chodit do „zušky“ a dělat muziku nebo něco takovýho. Takže v sedmi letech jsem začal hrát na bubny.

Ale proč právě bubny? Tvůj největší vzor hrál na piano a kytaru, tak proč sis vybral bicí?

To vlastně vůbec nikdo neví, nevim to ani já sám. Byl jsem tenkrát u starýho Lose (profesor na ZUŠ) a ten mi jmenoval dvacet, třicet různých nástrojů, ale bicí mezi nima nebyly. Já nevím, možná to bylo trošku i na truc, chtěl jsem hrát na bubny. Začátek byl ale hroznej. Každá ruka dělá něco jinýho, každá noha dělá něco jinýho. Prvních pět let jsem dělal ruce a stejně šly obě pořád stejně. Strašný. V jedenácti jsem začal hrát na piano, to mě táhlo už od malička. Nikdy bych nevěřil, že se na něj naučím hrát. Taky jsem se to nikdy nenaučil.

Na konzervatoř jsi šel rovnou po základce?

Hned po základce. Připravovat jsem se začal už v osmý třídě, ale vlastně jsem nevěděl na sto procent, jestli tam nakonec budu chtít jít. Přijímačky jsem dělal třeba i na gympl, ale teta mi řekla, ať si nekazím život a dělám to, co mě baví. Rodiče mě taky vždycky podporovali, hrozně moc. I když ze začátku moc nevěřili, že to vyjde. Já jsem byl v tý době dost rozvernej a ani jsem moc nevěděl, co chci dělat. Ty bubny jsem dělal nejdýl a nejvíc mě to bavilo, takže jsem hrozně rád, že jsem u toho zůstal.

Bylo těžké se na konzervatoř dostat?

Myslím, že můžu říct, že jsem se tam dostal náhodou. Těsně před přijímačkami jsem si totiž zlomil prst, takže jsem tam přijel s dlahou. Přijímačky jsem dělal na čtyři konzervatoře. Do Prahy na Rejdiště, do Prahy na „Ježkárnu“, do Teplic a do Plzně. Všechno naštěstí vyšlo, ale hlavně mi vyšla ta Praha, ta „Ježkárna“. Měl jsem tam totiž svýho nejoblíbenějšího učitele, kterej pro mě hrozně znamenal. Doufám, že si na mě ještě pamatuje v dobrým, protože já jsem byl hrozný kvítko. Asi nejvíc z těch bubeníků tam. Oni to všichni moc řešili, chtěli bejt nejlepší, všichni na můj vkus až moc cvičili. Já mám prostě rád určitou originalitu a nemám rád, když všichni hrajou stejně. V jednu chvíli to tam totiž tak vypadalo. A já, tím že jsem odtamtud vypadl, tak hraju trochu mimo, jsem taková pouliční směs. Kdybych někdy někoho učil, tak bych ho to učil přesně tak. Vždycky člověk musí zvládat tu techniku, ale taky musí mít nějakou svoji volnost.

Z jakého důvodu jsi odešel? Nebo tě vyhodili?

Odešel jsem z toho důvodu, že jsem měl zánět šlach. Na levý ruce mám chronickej zánět šlach, takže se mi to neustále vrací. A oni by mě stejně vyhodili.

Proč?
Já jsem měl totiž takovou zvláštní třídní učitelku, která byla výchovná poradkyně a byla hrozně proti drogám. Jednou mě chytla, jak jsme s klukama kouřili trávu na nábřeží a od tý doby mi dělala hrozný peklo. Ona mě chtěla poslat na léčení, abych se léčil z trávy. Tvrdila o mně, že si to píchám pod jazyk. Byla trošku fanatická. Ale já jsem na to i dost kašlal, hlavně teda na to studijní. A taky to bylo v období, kdy jsem žil na bytě s hercema a pořád jsme něco vymejšleli. Divadla, párty. Pařili jsme mimo jiné taky s Kristýnou Leichtovou, která byla na konzervatoři v ročníku o rok vejš, Terezou Voříškovou, Michalem Hruškou, a je docela zajímavý vidět je v televizi, ve filmech, jak se vypracovávaj. Takže já jsem na pár měsíců nahlídl do hereckýho života, kde by mě to taky bavilo. Taky by mě to bavilo, ale při tomhle stylu života bych se do deseti let úplně zničil. Je to fakt hrozně bohémskej život.

Ty s tím herectvím tak celkově nějak koketuješ. Spolu se svou kapelou Scream of the Lambs jsi účinkoval v jednom dílu seriálu ČT1 Černá sanitka…

Náš zpěvák Bob měl kamaráda z mládí, se kterým prožil úplně šílený období a tenhle člověk se mu po nějakých dvaceti letech ozval, že dělá seriál a že do něj shání nějakou kapelu. Bobáš mu řekl, že teď zrovna kapelu má, ať se na nás přijede podívat a mohlo by se to dát dohromady. No a chlápek přijel, prohlídl si nás a řekl: „Jo, jasný, v pohodě, hlavně si nehrajte na herce, všechno dělejte naprosto přirozeně.“ Takže v tom seriálu jsme všichni autentický, jsme autenticky opilí, autentický je tam úplně všechno. Byl problém, když jsme pak točili některý záběry několikrát, protože jsme nebyli schopný si zapamatovat úplně jednoduchej text.Teď jsme všichni registrovaný jako amatérský herci, takže kdyby náhodou třeba nějakej hollywoodskej producent… (smích)

Zmínili jsme tvou kapelu Scream of the Lambs. Hraješ tam od jejího začátku, kolik ti bylo?

Byl to únor 2007, takže mi bylo… devatenáct. Devatenáct, když jsem tam přišel. Já jsem se tam dostal na doporučení od jednoho z mých kámošů. A já jsem už od dětství, no od puberty, hrozně obdivoval Boba. Mně bylo nějakých čtrnáct, patnáct a on měl úžasnou kapelu. V tý době jsem si říkal, že bych byl hrozně šťastnej, kdybych toho člověka mohl někdy poznat. Teď si občas říkám, že bych byl rád, kdybych se toho člověka zbavil (smích). O čem jsme to mluvili?

Jak ses do té kapely dostal?

Já jsem vlastně měl hrát původně v kapele Laniena Mentis, kde hráli naši dva kytaristi, tam jsem byl doporučenej, ale já jsem to nakonec odřekl. Protože já nehraju žádnej death metal, to mě fakt nebaví, tyhle zabijácký věci. Nakonec mě kontaktoval Bob, že na mě dostal kontakt, že jsem studoval konzervatoř, jestli bych si nechtěl zahrát. Tak za mnou přijel, vyzkoušel si mě a za týden jsme měli první zkoušku. Ty lidi jsem samozřejmě znal, vídal jsem je v kapelách, hrozně jsem je obdivoval a byli to pro mě fakt páni muzikanti. Dneska už mám taky jinej názor (smích).
Ale ne, jsem za to hrozně rád, že v tý kapele hraju. Konečně jsem se někam dostal.

V kapele jsi nejmladší, benjamínek, jak o tobě Bob píše na Bandzonu. Má to nějaké výhody, nevýhody?

Míval jsem hrozný nevýhody. Protože jsem nejmladší, tudíž nejvitálnější, míň mě bolej záda. Takže když někdo měl někam doběhnout, tak jsem to byl samozřejmě já, když měl někdo někam dojet, tak jsem to byl já, když to měl někdo ubalit, tak jsem to byl já… Ale vypracoval jsem se na tu úroveň, že jsem na tom sice pořád stejně jako před tím, ale už si to tolik nepřipouštím.

Muzika, kterou hrajete. Líbí se ti, nebo bys ji sám neposlouchal?

To je docela zvláštní otázka. Ta hudba by mě určitě zaujala, ale neposlouchal bych ji. Já poslouchám úplně jinej druh muziky. Ale hrozně mě baví. Troufám si říct, že je to muzika, kterou bych ani k ničemu ani moc nepřirovnával. Cokoli slyším, k něčemu přirovnám. Nemůžu to říct na sto procent, protože to hraju já, ale když slyším tohle tak si řeknu, že je to jiný. A možná právě proto jsme tady tak známý, jsme oblíbenější než jiný kapely, který tu hrajou deset, možná patnáct let.

Kdo píše texty? Optimistické moc nejsou…

Texty píše Bob. Zaprvý nejsou optimistický, za druhý potřebuješ tak půl roku, abys pochopila, o čem ty texty jsou. Já jsem třeba přišel až teď na to, o čem jsou ty texty na první desce. Tu druhou desku ještě teďka pořádně nechápu. Ale musím říct, že má texty geniální. Jde vidět, že ten člověk toho hrozně moc zažil, víc než my všichni dohromady. A takový asi frontmani maj bejt.

Jak vznikla tvá přezdívka Lee? Má to něco společného s americkým bubeníkem Tommym Lee?

Nemá to s ním nic společnýho. To je „bobášovina“, vymyslel to Bob. Bylo to na první zkoušce a kluci začali řešit, jakou bych měl mít přezdívku, protože každej z nich nějakou měl. Bob je prostě Bob, on tu přezdívku má od nějaký šestý třídy a jemu tak říká už i máma. Ve skutečnosti se jmenuje Zdeněk, ale je pěkně naštvanej, když mu tak někdo řekne. LU2 (čti Ludva) se jmenuje Pavel, takže ono to s našimi jmény nemá nic společnýho. Tak pozorovali, jak hraju, že jsem rychlej a obratnej. Takže nakonec ta přezdívka vznikla podle Bruce Leeho. A i když jsem si ze začátku myslel, že je to přezdívání trapný, tak jsem si na to vzniknul a baví mě to a spousta lidí ani neví, jak se jmenuju doopravdy.

Máš nějaký zvláštní zážitky s fanoušky?

Těch zážitků moc není, protože většina našich fanoušků jsou naši kamarádi. A když nejsou, tak se jimi často stávaj. Nedržíme si od nich nějakej zbytečnej odstup. Když nám někdo napíše na stránky, přidá si nás do přátel, tak mu okamžitě odepíšeme a jsme za to hrozně rádi. Když pak toho člověka vidíme, koupíme mu panáka, chceme prostě, aby lidi zjistili, jaký jsme. Jsou lidi, který to zjistili a utekli, a jsou lidi, který to zjistili a maj nás rádi. Ale stala se mi jedna zajímavá věc. Letos v létě jsme hráli a bylo tam asi patnáct patnáctiletých holek. Viděli nás poprvý, ale hrozně jsme se jim líbili. Pak si začaly hrozně vymejšlet, jedna tvrdila, že jsem tam s ní chodil nebo co, pořád mi chodily nějaký zprávy a věčně mi někdo volal. On Bobášek byl vožralej a dal jim moje číslo. Říkal jim, že sem mladej, že s nima určitě půjdu. Nakonec to vyřešila moje přítelkyně a myslím si, že dost radikálně (smích).

Proč ses nechal tetovat? Znamená to pro tebe něco nebo je to prostě rockerský?

To nikdo nepochopí. Moje máma to nepochopí, můj táta to nepochopí.
Já jsem se nenechal tetovat proto, abych si něco dokázal. Já jsem chtěl něco, na co když se podívám, mi něco připomene. Připomene mi to sama sebe. V tom mým tetování jsou vlastně všechna moje znamení ve všech kulturách, i když spousta věcí mi tam ještě chybí. Ale to až do budoucna.
Ale určitě jsem se nenechal tetovat proto, aby se to někomu líbilo. Kdybych to tak chtěl udělat, tak bych měl potetovaný ruce, nebo bych si pokéroval hlavu a všichni by věděli, že jsem rocker. Ale o tom to není. Moje tetování zůstává téměř v anonymitě.

Shrneš mi nějak rok 2010?

Můžu rok 2010 hodnotit jako docela neúspěšný rok. S kapelou jsme sice měli hodně koncertů, ale mám svoje existenční problémy. Řeším práci, řeším školu, což je v mým případě nevyřešitelný případ.
Měl jsem letos hodně lukrativních nabídek, hodně mě to bavilo, pracoval jsem s lidma, který obdivuju. Ale celkově byl pro mě rok 2010 špatnej. Byl jsem hodně dlouho v dost špatných depresích, protože mi to začalo všechno docházet, jak to se mnou je. Rodiče jsou na mě naštvaný, i když to nedávaj najevo… Co k tomu dodat? Snad bude rok 2011 ve všech ohledech lepší.

Tak mi pověz o roku 2011. Nějaký plány, vyhlídky?

Vyhlídky… Chtěl bych začít chodit cvičit, hrozně se na to těším. Chci si koupit nový bubny.
S kapelou plánujeme na jaře dva koncerty ve Švýcarsku, tam jsem nikdy nebyl, takže se těším. Budeme hrát v Itálii, kde jsme hráli už v roce 2008. Oni Italové nás zas tak moc neberou, oni jsou jiný. Znám i ty radikální Italy, který maj rádi takovou muziku, ale… jsou jiný.

Chtěl bys na závěr ještě něco dodat?

Chtěl. Je tady pár lidí, kteří mě obdivují. Ale ne za to, jak bubnuju, ale za to, jaký styl života vedu. Že se dokážu vykašlat na školu a přitom nad tím ani nijak nepřemejšlim, nemám žádný výčitky svědomí…
Tak jen abych se k tomu vyjádřil, a to tam prosím tě nezapomeň napsat, jdu špatným příkladem těm lidem. A kdybych takhle přemejšlel před pěti lety, tak bych teď byl úplně někde jinde. Byl bych v Praze a byl bych jeden z těch tuctovejch bubeníků.

Nahoru