Radůza: Ulice mi nechybí

Verze pro tisk |

V budově Jiráskova divadla v České Lípě se ve středu večer představí osobitá persona české hudební scény, zpěvačka Radůza. Její jméno je zárukou silného zážitku. Poetika Radůzy je těžká, ale jak sama říká, na konci nadějeplná.

Zpěvačka začala svojí kariéru na ulici. Z té se vyzpívala i díky Zuzaně Navarové, která ji objevila pro svět. Dnes spolupracuje Radůza s celou řadou hudebních osobností a se svou harmonikou zcestovala pěkný kus světa. O ulici, Zuzaně Navarové, ale také o mateřských povinnostech jsme si na dálku povídali s Radůzou osobně.

Jak se těšíte na koncert do České Lípy?

Těším se na každý koncert. Do České Lípy i proto, že z ní pocházela má první láska.

Vyjíždíte ráda koncertovat po České republice?

Ano. Dříve jsem si s sebou brávala i běžky, nebo jsem občas někde vystoupila a vydala se po nějaké turistické značce. Teď s sebou vozím děti, takže program je trochu jiný, ale i to je hezké cestování.

Jaká je vaše oblíbená scéna?

Nemám žádnou oblíbenou scénu. Všude, kde hraju, hraju ráda.

Vaše hudba je velmi kosmopolitní, kde se vy sama cítíte dobře?

Se svojí rodinou a je jedno kde.

V začátcích jste vystupovala na ulici. Nechybí Vám někdy toto pódium?

Ne, nechybí. Víte, ono je na ulici občas zima, někdy prší a někdy se snažíte půl dne a nevyděláte si nic.

V čem je vlastně pro muzikanta rozdíl mezi publikem na ulici a někde v klubu?

Hlavní rozdíl je v tom, že v klubu jsou role jasně určené. Ten, kdo je za mikrofonem, je muzikant a ten, kdo je v hledišti, je divák. Máte usnadněnou pozici v tom, že lidi, kteří tam jsou, přišli na koncert, nemusíte se o jejich pozornost rvát, stačí si ji udržet. Na ulici často lidi otravujete, na delší dobu se zastaví jen málokdo a stojí to daleko víc energie.

Kdyby někdo označil váš styl za šramlšanson, urazilo by vás to?

Jejda! No vůbec by mě to neurazilo! To je krásný a výstižný!!!

Před několika lety jste odehrála turné ve Francii. Jak vás přijali v zemi, kde je akordeonová muzika tolik doma?

Přijali mě moc hezky. Čím jižněji, tím vřeleji. V Toulouse se mnou dokonce zpívali „tradá, tradá, tradá“, byla jsem překvapená, že se jim moje „šramlšansony“ líbí, i když nerozumějí textu. Dokonce mi čas od času chodí CD, nebo odkazy na stránky, kde francouzské kapely hrají a zpívají moje písničky v různých úpravách, vždy však česky a dokonce mi přišlo několik e-mailů, v nichž se mi francouzští posluchači chlubili, že se kvůli mým písničkám začali učit česky. To je hezké, ne?

Zuzana Navarová vám kdysi chválila vaše první album s výtkou, že je takové smutné. Je vaše současná tvorba více o radosti?

Zuzana mi nikdy nevyčítala, že jsou má alba smutná. Tahle připomínka byla k písničce „Smrtka hlavou pokyvuje...“- už nevím, jak se jmenuje. Když jsem ji napsala, hrála jsem ji Zuzaně se slovy: “Už mám veselou písničku“ a ona na to „Víš, Radůzo, ona není veselá, ona je jen rychlá!“ Moje písničky jsou o životních těžkostech, ale konec je vždy nadějeplný, protože věřím, že všechno, na co neumřu, se dá přežít a že mi nikdy není naloženo víc, než jsem schopna unést.

Hrála jste po boku Zuzany Navarové, skupiny Jablkoň, zpívala jste se symfonickým orchestrem. Jaká spolupráce vás láká dnes nebo v budoucnosti?

Teď se těším na nahrávání s Domažlickou dudáckou muzikou - jsou to kluci, se kterými jsem nahrála i pár písniček na dětském albu „O Mourince a Lojzíkovi“. Teď mě pozvali oni na své album, měla bych tam zpívat tři lidové písničky, z toho jeden duet.

Co současná šansonovo-folková scéna. Máte na ní nějaké favority?

Bohužel, vůbec nestíhám sledovat, co se kde děje, je to ostuda, viďte, ale robátka mi dávají pěkně zabrat.


Foto: Richard Procházka

Nahoru