17/2013

Znáte Vojmíra Vokolka? Viděli jste jeho fascinující malby v kostele sv. Zikmunda? Víte, jak vypadá majka obecná? Pozdrav na Vysočinu. šKRPÁL až na počasí bezchybný. S botanikem Cestou hastrmanů. Tísňová linka.

Dnes je deník opět trochu rychlovka, ale snad pro někoho zajímavá. Proč rychlovka? Stále někde trajdám. Minulý týden jsem se vydal hledat keše na Vysočinu. Mírně zvlněná krajina, hluboké lesy, v nich skryté rybníky, malé sakrální památky. Jen kdybych lépe plánoval, nemusel jsem v sobotu v dešti nachodit skoro třicet pět kilometrů. Jo a nesmím zapomenout na milé hasiče a myslivce z obce Světnov, díky jejichž pohostinnosti mám konec trochu zamlžený. Snad ten divočák neměl svalovce, to by mi ještě scházelo!

Mimo jiné mě potěšilo setkání s tímto jedovatým broukem, majkou obecnou:

Tuto sobotu jsem se vypravil na šKRPÁL, tradiční pochod pořádaný základní školou ze Špičáku. Počasí opět nepřálo, přesto přišla více než stovka lidí a rád jsem byl za každou bývalou kolegyni, kterou jsem potkal na jednotlivých stanovištích. Dalších 18 jarních kilometrů.

Na šKRPÁL vždy nalákám někoho ze svého rodiště. A když už jsou tady, beru je i na další výlety do okolí. V době, kdy deník vychází, jsem pravděpodobně někde na Oybinu, ale více nejspíš v příštím deníku.

A teď k zajímavějším věcem. Asi před čtrnácti dny mi volal poslanec Petr Skokan, chvíli jsme se bavili o našem seriálu Českolipský underground, ale pak jsme se dostali i k jiným kulturním zážitkům. Říkal mi, a snad to není tajné, že jedním z jeho největších bylo navštívení kostela sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem. Jsou v něm hodně unikátní malby. Poslal mi i nějaké fotografie. S jeho svolení jich několik vydávám už v tomto deníku, více připravím na příště.

Začal jsem pátrat, až jsem se nakonec dostal k panu Eduardovi Horčíkovi, který napsal v roce 2012 o malbách a jejich autorovi dva články do strážského plátku Varta. V rámci propagace Stráže pod Ralskem svolil, abych texty použil i u nás. I on doplnil svůj text několika fotografiemi.

Dnes tedy přidávám k deníku jeho první text. Nebojte se délky, myslím, že pro ty, kteří se zajímají o náš kraj, bude hodně zajímavý.

Vojmír Vokolek ve Stráži pod Ralskem

Začátkem května 2012 jsem projížděl obcí Smidary, která se nachází ve východních Čechách, 6 km severně od Nového Bydžova. Zdejší kostel svatého Stanislava má sice novou střechu, ale kostelní loď měla zvenčí opadanou omítku a celá se opravovala. Hlavní vchod do kostela byl otevřen a to byla výzva k zastavení …Hned u vchodu nás pozdravil správce kostela a ptal se, odkud jsme, že nás nezná. Odpověděl jsem, že jsme ze severních Čech ze Stráže pod Ralskem. Jeho oči se hned rozzářily, jako by mu to dodalo novou energii, povídá: „ Jé, tam máte v kostele ty malby od pana Vokolka a ty jsem ještě neviděl…je možné se k nim nějak dostat?“ Dali jsme se do řeči, vyměnili jsme si informace i spojení na sebe. Byl jsem udiven tím, že tady, na východě Čech vědí o malbách, které se nacházejí v kostele svatého Zikmunda ve Stráži pod Ralskem. Pustil jsem se tedy do práce, abych zjistil něco o autorovi maleb a jeho díle ...

Osobnost

Vojmír Vokolek, výtvarník, malíř, grafik, sochař a básník, prostřední a poslední zemřelý ze tří bratří, kteří výrazně obohatili českou kulturu. Narodil se 3. června 1910 v rodině známého pardubického tiskaře. Byl sice pokřtěn jako Josef, ale za umělecké jméno zvolil Vojmír (jen v poslední době svého života zašifroval svou osobnost za pseudonym Josef Müller). V letech 1928 - 32 studoval uměleckoprůmyslovou školu v Praze v ateliéru Jaroslava Bendy, v letech 1932 -  34 potom Akademii výtvarných umění v Praze, speciální třídu F. T. Šimona. Bydlel tehdy v Praze s Jiřím Trnkou a Františkem Muzikou. Sblížil se se Zdeňkem Sklenářem a malířem Ottou Stritzkem, který ho přivedl za Josefem Florianem. Roku 1937 absolvoval studijní pobyt v Itálii. Za svůj dlouhý život vystavoval málo, jeho členství ve Spolku výtvarných umělců východočeských a Svazu českých výtvarných umělců bylo víceméně formální. Začínal grafikou, dřevoryty, plakáty, zajímavými motivy zdobil tisky svých bratří: tiskaře a nakladatele Vlastimila (1903 – 1985) a básníka Vladimíra (1913 – 1988). Následovaly krajiny z Pardubicka a pak již mozaika v Brně a monumentální fresky s biblickými motivy v kostelích a kaplích, např. v Hrobkově (o. Chrudim), Mistrovicích (o. Ústí nad Orlicí), Křivonosech (o. Opava), Kněždubu (o. Hodonín), Dříči a Borku (o. Pardubice), Bučicích -  Vrdech u Čáslavi (o. Kutná Hora), Rozhovicích u Heřmanova Městce (o. Chrudim) a v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem (o. Česká Lípa). Odmítl tradiční křesťanskou ikonografii a vnesl do námětů biblické dějepravy současný svět a běžný život člověka 20. století. Jeho tendence po sblížení církve s člověkem a jeho starostmi byla plně v souladu s II. vatikánským koncilem, což fundamentalisté nepochopili…

Vojmírovo dílo je stále znepokojující, nenechá se jednoznačně uchopit a vyložit. Proto zmiňme i jeho fonickou poezii doprovázející jeho výtvarná díla. V jedné básni Vojmír vyslovuje: „Ke kořenům!/ Ke dřeni!/ K horkému srdci v kameni!“ To je motiv, který ho provázel po celý život  - neustálé hledání toho, co je podstatné, a opouštění toho, co považoval za bezvýznamné. Dále tesal a sestavoval z dřevěných špalků a kamenů různé sochy a rozměrné objekty. Ze dřeva, špalků, plechu a hliníkových folií, event. z papíru - to vše kolorované (nejen) pruskou modří - vytvářel různé figury, objekty, živly…. I část těchto jeho výtvorů najdeme ve Stráži pod Ralskem v kostele sv. Zikmunda.

Vojmír Vokolek – věrný milovník a filosof života a svého Boha, s nímž vedl neustálý dialog, zemřel ve svém rodném městě, tj. v Pardubicích, dne 30. července 2001. Bylo mu 91. let.

(Ne)pochopení fresek

Dílo Vojmíra Vokolka  bylo dlouhou dobu téměř neznámé. O interpretaci a představení díla (do konce 80. let téměř neznámého), se zasloužil Václav Vokolek (syn Vladimíra), malíř, básník a spisovatel, který jako poslední nese rodový monogram VV. A byl to právě on, kdo vydal knižní publikaci o svém strýci Vojmíru Vokolkovi, ve které pak popisuje jeho osobnost a představuje jeho dílo. Zaměřme se nyní na fresky, kterými Mojmír Vokolek vyzdobil několik výše jmenovaných kostelů a kaplí, zaměřme se na jejich témata…Tématem fresek byl Mojžíš a lid na poušti, Církev, Poslední soud, Nasycení pěti tisíců, Hlad ve světě, Královská hostina. Nekonvenční pojetí a silný sociálně-kritický apel se setkal převážně s nepochopením a odmítnutím faráři i věřícími. Někteří dokonce odmítají do takto vymalovaného kostela vstoupit, zbožné stařenky malíře proklínají a modlí se k Panně Marii, aby ho vzal čert. Kněží, kteří by měli vysvětlovat, zatracují. A Vojmír Vokolek neúnavně maluje. Záměrně se zmíním o jeho malbách v kostele svatého Petra a Pavla v Rozhovicích na Chrudimsku. Zde v letech 1969 – 1979, před tím než odešel malovat do Stráže pod Ralskem, Vojmír Vokolek maloval fresku „Hlad ve světě“.  Ze stěn na vás civí hlad všech kontinentů. Kristův hlad, tedy hlad svírající prázdný žaludek stejně tak jako hlad sžírající prázdnou duši. Ale v hladovějícím světě nejsou jen hladovějící. A tak na fresce najdeme ometálované generály, kurvy ověšené zlatem, cynické pracháče všech zločineckých kategorií, zazobané turisty, kteří si fotografují matku s umírajícím dítětem v náručí. Ti nahoře jsou skutečně namalováni nahoře a ti dole dole. Mezi nimi se protahují učedníci, spolu s Kristem, s koši plnými pokrmů. Jinými slovy lze říci, že tato rozsáhlá moderní freska zobrazuje fyzické a duchovní hladovění lidstva: dole živoří chudí z odpadků, nahoře si v blahobytu užívá smetánka společnosti – populární zpěváci a herci, obchodníci, kosmonaut. Tajemství zázraku se důsledně odehrává tam dole. Tam, kde jedině může k Nasycení dojít. Stará pravda, století zatajovaná, je tu namalovaná jako jediná skutečná naděje. Samozřejmě těch dole. Naděje stále živá, sama sebou se obnovující. Krista oživující, Kristem oživená.

Tak takovéto pojetí Krista je nepřijatelné jak nahoře, tak dole. Protože skutečnou Naději přece nikdo nechce. Ale ona tu je, mlčet se o ní nedá, řekl si Vojmír Vokolek. Nahoře i dole se otřásli zděšením. A tak došlo k tomu, že mnohaletá malířova práce se začíná postupně ničit…Na hlavní vstupní dveře sice napsal malíř nápis Vstup na vlastní nebezpečí, ale na podlaze se válejí zbytky nábytku, křížové cesty, plastik. Pobořený oltářní stolec uprostřed odpadků, všude špína, zmar. Propadlým stropem teče voda a smývá malbu. Jak se to mohlo stát? Stačí přece odmítnout nasycení, plivnout na nabízející dlaň. V praxi to znamená neopravit střechu, poprvé hodit kamenem, poprvé cosi s rozkoší rozšlápnout.  Ale Vojmír Vokolek není skeptik. Šlape po troskách své mnohaleté práce a přemýšlí o další. Je jasné, že se ho jen tak nezbavíme…   (Pozn.: kostel v Rozhovicích byl v letech 2002 – 2005 zrestaurován a freska byla zachráněna).   

Odchod na sever Čech

Píše se rok 1979 a malíř Vojmír Vokolek se dostal do kostela svatého Zikmunda ve Stráži pod Ralskem. Zde provedl fresku v části zničeného kostela, jenž byl, stejně jako nádherný renesanční zámek, zničen ruskou okupační armádou. Vše rozbito, na klenbách nápisy azbukou, dokonce i hrobky v kněžišti byly znesvěceny a lebky zámeckých pánů a paní byly pro obveselení postaveny do oken. Takové vanitas vanitatum by mohl leckterý manýrista závidět. Právě tady, uprostřed vojenského pásma cizí armády, namaloval Vojmír Vokolek podezřelé výjevy. Vybral si pro to tzv. boční kapli, která vznikla postavením stěny v křížové lodi kostela, a tím se prostor oddělil od hlavní kostelní lodi. Hlavní kostelní loď v té době sloužila jako skladiště stavebního materiálu (oken, cementu apod.). Nad jižním vchodem do kostela, resp. do této kaple, bylo zazděno okno a tak vznikly dvě velké plochy stěn pro realizaci maleb. A co zde dnes vidíme? Na jedné straně je vyvedeno podobenství jakési hostiny, na protější straně je zase raketa … co to vše znamená? 

Podíváme se nejdříve na podobenství o hostině. „Nikdo z těch, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře,“ řekl Ježíš, a to nikdo je tak zásadní, tak jasné, tak spravedlivé. A tak na obraze sedí u stolu chudí, slepí, chromí, všichni bezejmenní a opovrhovaní. V čele stolu sedí vyzáblý starý muž v roztrhaném oblečení, který právě osvobodil své opuchlé nohy od bot a z kapsy saka mu vykukují noviny s nápisem RUDÉ PRÁVO, Proletáři všech zemí spojte se. Ti pozvaní jen závistivě nakukují oknem. To není jen grandiózní nabídka sociálního smíru, ale podobenství o jediné naději.

Na protější straně právě startuje duchovní raketa z odpadky zasviněné skládky světa. Jak je to pravdivé, chce se vyhrknout. A zase tady můžete vidět to rozdělení na ty nahoře a na ty dole. Vpravo dole sedí Kristus na sudu a rozmlouvá s hornickou rodinou. Horník je zde vyobrazen v pracovním oděvu včetně přilby, lampy ...

Jedna freska se nazývá „Podobenství o hostině“, druhá freska nese název „Adorace rakety“, obě fresky vznikly v letech 1979 – 1982.   

Příběhy VV

Vojmír Vokolek ve svých záměrech nikdy neustal, maloval na vlastní náklady a v kostelech církví i lidmi opuštěných. Většina fresek se zachovala jen v dokumentaci, stejně tak jako doplňky chrámových interiérů – židle, lavice, stoly, kříže, oltáře.

Vojmír Vokolek říká o své tvorbě: „Já jsem sice malíř, ale ne moc. Jde o to umět se dívat. Umělci jakéhokoli druhu jsou tady proto, aby nás naučili slyšet hlasy, je to jakési šumění ptáků a ti ptáci jsou poslové.“ „Práce to je modlitba umělce. Neříkám Bůh, ale Universum. A to Universum ode mne čeká dobrou práci, kterou mu mám odevzdat. Proto jsem se narodil.“

„Stávalo se mi na různých místech pořád totéž,“ říká Vokolek. „Lidi přišli, koukali, a když si mysleli, že je neslyším, říkali si, že půjdou za farářem, aby to zabílil. A když mě viděli, tak pravili: Jé, to jste nám to pěkně vymaloval. Farář jim někdy vyhověl, protože je vlastně rukojmím farníků – když tu nebudou chodit do kostela, tak je ztracený. A kromě toho – naprostá většina farářů, se kterými jsem se setkal, byla ve věcech moderního umění dokonale nevzdělaná, takže ani neuměli a nechtěli svým ovečkám vysvětlit, o co se jedná. Církev, která po staletí určovala vývoj umění a byla obklopena nejlepšími umělci a uměleckými řemeslníky, s nimi najednou dokonale ztratila kontakt.“

„Když jsem někdy v sedmdesátých letech dělal ty fresky v kostele ve Stráži pod Ralskem, nejevil o ně z místního obyvatelstva zájem nikdo. Akorát vojáci z ruské posádky, když dostali volno na VŘSR, tak nakoukli dovnitř. Až jednou před kostelem zastavila taková limuzína, vylezl z ní chlap a rovnou do kostela a rovnou k hraběcí hrobce. Její deska byla vyvrácená, víka na rakvích posunutá, protože si tam často hrály děti. Chlap nakoukl dovnitř a začal brečet. On to byl hrabě a ty kostry uvnitř, kostry jeho předků, měly pod hlavami nádherné polštáře z plesniviny. Já si jen užasle říkal, život je nezmar, ono to i v hrobě žije dál. I když v jiné formě.“

Blíží se závěr

Malíř a sochař Vojmír Vokolek se formálně v posledním dvacetiletí svého života přiblížil nejaktuálnějším tendencím umění. Minimalismu, arte povera, konceptuálnímu umění. Sblížení ale bylo jen zdánlivé. Dílo Vojmíra Vokolka odlišovalo vždy jediné, stejně tak od socialistického realismu jako od krotké moderny či později avantgardy – mělo vždy jasný, předem určený duchovní obsah. „Má to obsah, dokonce náboženský!“ vypískl zděšením teoretik avantgardy sedmdesátých let. Vyděsil se právem a stejně tak bychom měli být vyděšení i dnes. Dílo Vojmíra Vokolka má skutečně velice nadčasový duchovní obsah a tím se velice provinilo na dějinách českého výtvarného umění.

A co dál?

Stráž pod Ralskem může být hrdá na to, že se může pyšnit tvorbou malíře Vojmíra Vokolka.

V oblasti severních Čech je to jeho jediná tvorba. Nikde jinde ji tady nenajdete.  To, že se malby nacházejí na nepůvodních stěnách kostela, které zde byly uměle vytvořeny a dnes porušují ráz kostela (zazdění pravého křídla křížové lodi kostela a zazdění okna), tak to nic nemění na tom, že se jedná o unikátní druh uměleckého díla, které má nadčasový duchovní obsah. Byla by to nenahraditelná škoda přijít o tyto malby a zničit je s odůvodněním, že se kostel vrací do původního stavu a že všechno to, co bylo do něho postaveno později, se musí zbourat – říkat se tomu může např. architektonická očista. Pak mám ale strach, aby se jinde nebouraly pozdější přístavby různých kostelů, zámků nebo celých měst. Je pravda, že nynější podoba kostela je barokní (18. stol.) a zeď, na které jsou Vokolkovy malby, zde stojí asi čtyřicet let. Ale právě díky těmto Vokolkovým malbám je kostel sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem jedinečný, díky těmto zdem a malbám na nich přežil dobu minulou a my bychom si toho měli i vážit. A tak se ptám: Znáte nějaký jiný kostel v našem blízkém i vzdálenějším okolí, který se může pochlubit takovýmto unikátem, unikátem o kterém jste si přečetli o pár řádků výše? Dílo malíře Vojmíra Vokolka musíme chránit, musíme o něho i pečovat a v neposlední řadě se s ním i pochlubit. Stráž pod Ralskem nemá moc památek, ale to, co zde zůstalo, tak o to se musíme zodpovědně starat a když je to alespoň trochu zajímavé, tak to ukázat i ostatním … Věřte tomu, že se na to přijedou rádi podívat.

---

A co se dá podnikat nastávající týden? V úterý si můžete v českolipské knihovně poslechnout, jaké to je dva roky putovat s batohem na zádech Tureckem, Íránem, Pakistánem či Malajsií. Mám takovou frázi: "Nikdy bych ti to neudělal, ale s Halle Berry bys mi to musela odpustit." A příští týden se v našich kinech objeví černošská kráska v novém filmu s názvem Tisňová linka. V sobotu pořádá Klub přátel muzea výlet v doprovodu botanika aneb Brniště - stezka hastrmanů.