30/2013

TOP 09 nebo ČSSD, ostatní je hazardem pro tento stát. O volbách rozhodují peníze a média více než ideje. Příběh kmotra v předvečer voleb. Experiment s názvem komunismus už znám, co příště zkusit neplatit daně? V Jelení hoře na nákupech.

Co napsat do deníku týden před volbami? Jsem rozhodnutý už dlouho, takže žádné velké dilema neprožívám. Přestože to v hospodě nemůžu říct nahlas, mým oblíbeným politikem je Kalousek. Neleze nikomu do zadku, argumentuje čísly. Trochu mi u něj chybí sebereflexe. Problémem je jeho arogance, pro ni je pro spoustu voličů naprosto nepřijatelný a vyvolává v nich neracionální reakce. Chytře před sebe strká Schwarzenberga a také Starosty.

V předvolební kampani jsem překvapivě vzal na milost Bohuslava Sobotku. Vyzrál, vnitrostranické souboje s pátou Zemanovou kolonou ho zocelily. Je pro mě představitelem jedné z mála legitimních stran, které se ucházejí o naše hlasy. Potěšilo mě, že bývalý premiér Topolánek má na vítězství ČSSD podobný názor jako já: „Navzdory tomu, že jsem pravičák, neskrývám, že stabilitě této země by prospělo, kdyby ČSSD přesvědčivě zvítězila podobně jako na Slovensku. Aby mohla vládnout sama, nebo nejvýše s jedním partnerem.“

Na ČSSD mi vadí ten populismus, podlézavost zapšklým, sliby nemožného, ale je na voliči, aby posoudil reálnost vábniček. Zkušeností bychom měli mít za 25 let dost.  

Přiznávám tak, že i já jsem malou chvíli uvažoval, že zvolím menší zlo a dám svůj hlas Romaně Žatecké a spol. Za největší neřád těchto voleb nepovažuji ani komunisty, ani Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, ale možnost, že se do parlamentu dostane 10 stran, z nichž každá před volbami prohlašuje, že nebude s nikým spolupracovat. I proto mě zaujala slova Karla Schwarzenberga naznačující, že si dokáže představit povolební spolupráci TOP 09 a ČSSD. Na rozdíl od většiny totiž neočekávám splnění všech předvolebních slibů, ale kompromis. (Později se ukázalo, že Schwarzenbergova slova byla vytržena z kontextu.)

Za zodpovědné k tomuto státu považuji dání hlasu některé ze stran zmíněných v předchozích odstavcích.

Co si myslím o stranách ve druhé vlně?

KSČM, pokud ji budeme považovat za standardní demokratickou stranu, je konsolidovaná, ochotná spolupracovat s každým, kdo jí pomůže ze zdánlivé izolace. Není zatížena skandály, je disciplinovaná, ale přítomnost stalinistické frakce v jejích řadách považuje za normální. Některé její požadavky jsou extrémní (například zrušení NATO). A hlavně na komunistické experimenty po dvaceti lidech života v socialismu nevěřím. Nesdílím názor, že za komunistů bylo lépe. Ale bolestivě se učím respektovat, že někdo si to myslí.

Za opačný extrém považuji Svobodné. Je škoda, že peníze a média rozhodují o výsledcích voleb více než ideje. Zatímco KSČM by chtěla nejraději rozhodovat o všem, Svobodní chtějí přenést co nejvíce zodpovědnosti na jedince. Svobodní chtějí zrušit daně z příjmu, zatímco levicové strany by chtěly zavést zlodějinu, které říkají daň progresivní. Zajímalo by mě, jak by experiment Svobodných skončil -  když už vím, jak skončil ten komunistický. V pátek se Svobodní dostali mezi strany, kterým výzkumy přisuzují už více než dvě procenta zisku.

Za typicky středovou stranu, která by měla být tím mostem mezi pravicí a levicí, lze považovat KDU - ČSL. V našem regionu však nemá tradici a neumím si představit, za jaké situace by zde mohla získat mandát.

Poslední stranou, kterou jsem ochoten akceptovat. Právě proto, že reprezentuje nějakou ideu, jsou Zelení.

Ostatní subjekty považuji za účelové slepence, seskupení magorů či přímo podnikatelské záměry. Bohužel sem spadá i ODS. Odpadávají od ní všichni ti, jejichž zájmům sloužila. Potápějící loď na všech úrovních opouštějí jako krysy podnikatelé, lobbisti i řadoví členové. A s nimi samozřejmě i voliči. Chtělo by se napsat: zkuste to znovu. Nejsme však ve škole, kdy musíte nezbednému žáčkovi dávat stále nové a nové příležitosti, protože vaším jediným cílem by mělo být, aby se přes všechny nástrahy dozrávání, puberty a adolescence stal platným členem společnosti.

Co jsem podnikal v předešlém týdnu zajímavého? Manželčina škola se účastní mezinárodního projektu, tak nám tu celý týden bydlela dvojice Španělek – teda, pardon, Katalánek.  Ještě, že neumějí česky a nemůžou si přečíst, že jsem je nazval Španělkami. Do naší první společné večeře jsem netušil, jak je to důležité odlišovat. Nemám rád národnostní klišé (spíše je vzhledem k projektům, do kterých jsem nějak zapojen, nesmím mít), ale s jižankami bylo mnohem více srandy než s různými německými návštěvami.  

Včera jsem vzal rodinu – no, už nemyslím děti, ale spíše tu starší generaci – na nákupy do Polska. Nikdy jsem za tímto účelem v Jelení Hoře nebyl, takže zajímavá zkušenost. Došlo mi, že tržiště má své nejlepší časy za sebou, stále se tam však dá nakoupit za zlomkové ceny poměrně kvalitní oblečení. Kultura prodeje na úrovni začátku devadesátých let.

Samozřejmě jsem si neodpustil turistiku – a to jak v srdci Jelení Hory, kde se stále rekonstruuje, tak třeba u Berzdorfského jezera. Už se tam neplatí vjezdné, takže se lze autem dostat zdarma až na pláže a u kávy si užívat západu slunce jako někde u Baltu.

Co se na nás valí příští týden? Já odjíždím do Maďarska, a tak deník určitě nebude, ale konečně dodělávám texty o parkování v centru města. V současnosti mám už osm stránek, takže vydám na několikrát ke konci týdne. Jestli vše stihnu, dnes večer se vypravím do Progresu a nabídnu vám ještě sestřih z dalšího Improtyjátru.

Hned v pondělí si můžete v Novém Boru užít Verdiho operu La Traviata v podání týmu z ústeckého divadla. Minule jsem trochu kecal, když jsem psal, že o tomto víkendu vrcholí festival Lípa Musica. Pro někoho bude vrcholem až úterní koncert Ondřeje Havelky. Ve čtvrtek, den před volbami, vstupuje do kin Příběh kmotra. Jaroslava Kmentu považuji za nejlepšího investigativce u nás, samozřejmě mám jeho knížky přečtené, a tak jsem zvědav, jak jsou zfilmovány. V sobotu vystoupí v Crystalu Lužická tráva.