Dobrovolníkem během povodní v roce 2002 – 3. díl

Bahno, bahno, stačilo by napsat. Konečně klesla voda a po silnici se k nám dostala těžká technika, která začala odklízet to, co jsme navozili před zahrádku. My otvírali další kůlny, kůlničky, sklípky - na pozemku byl využit každý metr plochy k uskladnění čehokoliv. Záviděli jsme Křovákům, jejichž majetkem je pouze bederní rouška a luk se šípy. Dobývali jsme z bahna střešní tašky skryté v zástěnku za domem.

Napravit škody jsme se snažili v kůlně, kde měl syn majitelů uskladněné díly ke strojům na míchání barev. Integrované obvody, nádrže, nádržky, klávesnice. Ostříkat proudem vody a zhodnotit, jestli je to již zralé na vyhození.

Je 21. 8. 02 - středa

Ani nevím, jakou konzervu nám ohřáli k obědu. Každopádně během jídla před okny zastavila čtyřnápravová zelená Tatra. Konečně vojáci s technikou, zaradovali jsme se. Z korby však vyskákalo sedm vyjukaných kluků, kterým z batohů čouhaly polní lopatky a gumové rukavice zelené barvy.

Užitečněji vypadal muž, který mě coby nejšpinavějšího oslovil před školkou. Chtěl pomoci a já v jeho autě zahlédl motorovou pilu. Odpoledne se tedy prořezávalo. V okolí zůstal jen jediný nepoškozený strom - stará hruška, jistě už roky zralá na pokácení. Do její koruny byl proudem Vltavy naroubován smrk. Na plot byly navaleny mladé ořešáky, dvacetiletá douglaska, stejně starý modřín. Mezi větvemi jsme objevili i pramici. Díky odstranění stromů jsme mohli naložit i rozmočený nábytek vyházený z oken do zahrádky. Nejedna slza muže ukápla (a ukápla mi i teď, když text přepisuji do počítače), když se v nejspodnější vrstvě objevila obrovská deska s několika nádražími, desítkami metrů kolejnic, tunelem, drobnými stromečky, pohořím. Stovky hodin práce, něco, co mělo potěšit další generaci vnoučat, jsme ve čtyřech chytili a skoro nábožně vložili do zvednuté radlice buldozeru.

V této fázi bylo při práci největší množství lidí. K již včera zmíněnému výčtu přibyli dva vojáci, buldozerista, hasič, dva řidiči náklaďáků. A trochu vázla komunikace - každý chtěl velet, organizovat, paradoxně nejvíce vzadu se držel vysloužilý generál. Nám, neznalým místních poměrů, hádky typu, jestli ten pytel můžeme položit na sousedovic zahradu, když spolu nemají dobré vztahy, připadaly dost žabomyší.

22. 8. 02 - čtvrtek

Naivně jsme si mysleli, že jsme již vyšťourali všechno bahno, ale nebylo tomu tak. Pod domem se skrýval další sklípek, do kterého malou škvírou nateklo skutečně jen to nejjemnější bahýnko, které by záviděli Chvatěrubům i v třeboňských či toušeňských lázních. Proč jsem se zrovna já se svými 186 cm nachomýtl k otvoru do tohoto prostoru se sotva metrovou výškou? Rýčem jsem odlupoval pláty bahna hýbajícího se podivnými tvory (jeden mi připomínal rybenku ze záchodu, ale nějak popudlivě špulil zadeček s  ostnem - naštěstí i velikostí odpovídal rybence) a vyhazoval je na dvorek. A do toho SMS zpráva - slaboduchý povodňový vtip od jedné kolegyně. Hned jak jsem omyl ruce, jsem jí odepsal, že je slepice, když šíří takové kraviny, zatímco někteří se snaží všemožně pomoci a jiní přišli úplně o všechno. 

Během oběda nám do školky přibyli další nájemníci. Nejprve si stěžovali, že je kuchařky rasisticky přehlížejí, pak sebrali co nejvíce matrací a vytvořili si z nich pohodlná lůžka u televize. Nešťastná správcová nám prozradila, že sice nejsou v Chotěrubech ani hlášeni, ale shodou okolností žili v domě, který vytopila voda. Už bydleli ve školce minulý týden, pak někam odjeli a teď se vrátili. Trochu jsme valili bulvy - my, úplně cizí děláme od rána do večera, většina vyplavených dře na domech s celým příbuzenstvem. Tato rodina si rozdělila „práci“ následovně - chlapi buď leželi na matracích (i našich) u televize či před školkou na lavičce s cigaretou, ženy šly vyjednávat se starostou. I díky této situaci, vědomi si xenofobie v nás, jsme se rozhodli opustit Chvatěruby o den dříve, než jsme plánovali.

Odpoledne jsme pomáhali třem ženám tří různých generací, které se ze střechy svého domu v zakázané zóně snažily zachránit aspoň tašky. Z celého majetku jim kromě těch tašek zbyla jen dětská houpačka zavěšená na ocelové konstrukci.  

Poté jsme se rozloučili, pozeptali se po stále slibovaném očkování proti žloutence a po vyhození většiny použitých oděvů odjeli zpět do Lípy.

Nevím, jestli mám ještě na závěr provést nějaké shrnutí. Naše pomoc byla kapičkou v moři. Vlastně jsme většinu času pomáhali jen v jedné rodině, přitom ve Chvatěrubech přišlo o vše rodin několik, zničeno bylo fotbalové hřiště, park, sedmdesát metrů přístupové silnice, veškerá zeleň dvacet metrů od původního koryta Vltavy.  Přesto mě mrzí, když  tisk snižuje pomoc tisíců dobrovolníků, dárců čehokoliv, humanitárních organizací atd. Ano, bylo hloupé, když nám Červený kříž přivezl lopaty bez násad, anebo když pro dívku v tričku s nápisem ČSSD a postavou svazačky přijela sanitka po dvaceti minutách práce, ale mnohem větší deprese jsem měl z toho, když v televizi nezaměstnaní protestovali proti tomu, že by mohli být vyzvání, aby prací splatili dluh, který vůči společnosti mají. Měli bychom si uvědomit, že ty spadlé baráky, co je ukazuje Nova, nejsou ukázky z katastrofického filmu. To jsou domy lidí, kteří žijí jen šedesát kilometrů od nás.

Povodňový deník pana starosty

"Naše" ulice před naším příjezdem

... a během našeho pobytu

Aspoň jsem si ujasnil, kdo všechno se mnou byl

Pan starosta si na nás vzpomněl pokaždé, když o Chvatěrubech vyšla nějaká publikace