Štafeta: Petr Karvánek (druhá část)

Co čte knihkupec? Jak Petr Karvánek vzpomíná na svá studentská léta? (Nevím, jestli by tato pasáž měla být pro mé studenty povinná nebo zakázaná.) Pár slov o orientačním běhu.

Předpokládám, že jste chodil na gymnázium, byl tam na konci normalizace tuhý režim? Já si vzpomínám, že třeba u nás v Brandýse docela ano. Odstoupil liberální ředitel, nastoupila neoblíbená členka strany a děly se věci. Nesměly se nosit křížky, vylučovalo se za poslouchání Svobodné Evropy apod.

Na českolipský gympl jsem chodil v letech 1980-84, to byl ještě ten starý gympl, tedy budova, kde se dnes nachází Obchodní akademie. Já nevím, jak to dělají současní gymnazisti na tom sídlišti, jestli si nosí pivo s sebou do školy a pijou ho tam někde mezi panelákama nebo možná že už studenti pivo nepijou. Ale já chodil s Markem a Milanem pravidelně na pivo zhruba od půlky druháku, to znamená od svých 16 let, čímž se stalo studium takovou docela podružnou záležitostí a to ostatní byla taková slušná nonstop jízda. Chodilo se do Nebe, do Bažanta a někdy do Sklípku, pamatuju si, že ve třeťáku  jsme měli dvakrát do týdne odpoledne předmět zvaný ZVOP, už nevím co ta zkratka znamenala, ale já měl jakousi výuku stavebnictví s externí vyučující paní inženýrkou Škorpilovou, no a před tím stavebnictvím vždycky hodinu pauzu na oběd. Myslím, že jsem pravidelně stíhal 6 kousků. Takže prostě na žádný tuhý režim si nepamatuju, možná ho tam ti dva chlapíci, co je pasovali na ředitele a jeho zástupce, chtěli zavádět, nicméně já si toho nějak nevšimnul. Dělal jsem i tehdy jen to, co mě bavilo, ani se nepamatuju, že bych se nějak musel učit. Moje žena jako moje tehdejší spolužačka vám může dosvědčit, že jsem se třeba nikdy nenaučil pořádně psát rusky, myslím tedy tu azbuku, mluvit, to jsem jakžtakž zvládal, ale psaní mi fakt nešlo. A pak byla najednou maturita a mě čekala písemka a všichni vyráběli šílený taháky na takový ty očekávaný témata a já si vyrobil tahák o dvou sloupcích A – A, B – B, v jednom sloupci latinka, v druhým azbuka. Ale na čtyřku to dalo. Ale zase třeba čeština s Alenou Charvátovou mě fakt bavila, a protože jsem od malička hodně četl a neměl jsem problém se slovní zásobou a tedy něco napsat nebo o tom mluvit.

Měli jste vy třeba problémy s Pampevlkem nebo se o něm moc nevědělo?

Víte, to už byl úplnej konec osmdesátých a co si budeme namlouvat, oni už neměli sílu to všechno kontrolovat. Takových časopisů byly podle mě stovky. My jsme nebyli žádní disidenti, a kdyby po nás šli, tak předpokládám, že by nám dali přes držku a my bychom to zabalili, teda já určitě. Ale my jsme ani netoužili to, co děláme, nějak troubit do světa. Když budu mluvit za sebe, tak já jsem to vždycky dělal jednak pro svůj dobrej pocit a pak i pro těch pár kamarádů, kteří byli tenkrát na stejný vlně. Já třeba dělám docela často pro malý okruh lidí hudební pořady o muzikantech a skupinách, který mám rád, a protože hudba je mým obrovským koníčkem a jsem navíc takovým tím pedantským sběratelem všech možných nahrávek, tak se chci občas podělit, ale prostě ten uzavřený okruh lidí mi úplně stačí a jsem mezi nima šťastnej.

Vrátím se ještě ke  knihkupectví. Internetová knihkupectví, elektronické knihy, stahování knih… Má vůbec kamenný obchod v případě knih ještě šanci?

Nejtěžší otázka. Protože nejsem žádný vizionář, tak odpovídám: nevím. A já to opravdu nevím. Anebo můžu napsat to, co mě zrovna teď napadne, ok? Tak tedy, myslím si, že většina internetových obchodů s knihami zanikne, zůstanou jen ty největší Knižní Kauflandy, elektronické knihy jsou móda a úplná pitomost, takže to lidi za chvíli přestane bavit, stahování knih je záležitostí studentů, kteří budou mít čím dál méně peněz na studium, tedy i učebnice, a tak jim radím, klidně stahujte. No a kamenný obchod mi v této úvaze vychází jako jasný vítěz.

Co čte knihkupec? Snažíte se zachytávat tržní hity, abyste mohl zákazníkům poradit, anebo si prostě čtete podle sebe?

Tržní hity se popravdě vytváří úplně jinde než v knihkupectvích. Zachytávat je snad ani není potřeba, přijdou k vám samy prostřednictvím vydavatelů a distributorů a je jen na knihkupci, jak s tím naloží. Samozřejmě musíte být v obraze, abyste nevypadal za tím pultem jako pitomec, který nic neví. Koneckonců tyhle hity žijí svým životem, takže je ani nemusíte číst, ani v jejich případě nemusíte nikomu radit. Ale sám jste naznačil, že náš obchod se vyprofiloval zcela jiným směrem, takže je vám asi jasné, že čtu trochu jiné věci než ty knižní hity. Moc mě baví objevovat, brát ty knížky do ruky a čekat, zda to je ta, kterou stojí za to si přečíst.

Co čtete? Jaké jsou vaše oblíbené žánry, vaši oblíbení autoři?

Četl jsem si sám od malička, nejdřív samozřejmě pohádky, pak knížky pro mládež, takové ty KODovky, hltal jsem Verneovky a Mayovky a úplně jsem miloval knížky ze sportovního prostředí. Jednou z mých dodnes nejoblíbenějších knížek je Když chytal Plánička, to je úplně geniálně napsaný. Já to četl snad stokrát, to vylíčení finále MS 1934 v Itálii bere dech. Kdybyste mě o půlnoci probudil, tak vám vysypu z rukávu sestavu našich z tohoto zápasu. No a pak přijde někdy v těch patnácti, šestnácti letech období, kdy už vám ty knihy pro mládež přestanou stačit a vlastně nevíte, co číst dál. Rodiče mají doma knihovnu nacpanou těma šedivejma řadama knih z Klubu čtenářů sedmdesátýchlet a berete jednu za druhou do ruky, otevíráte je a zjišťujete, že vás to vůbec nebaví. No a takhle to bylo se mnou a pak jsem tam v té rodičovské knihovně objevil zastrčený úzký svazek od Hrabala s názvem Domácí úkoly. Vyšlo to někdy v roce 1970 a je to takový soubor Hrabalových úvah a rozhovorů s ním. A Hrabal tam píše o svých oblíbených autorech a jejich knihách a já si to všechno vypsal a šel jsem do knihovny, jestli tam něco budou mít. Moc toho nebylo, ale něco přece, a tak jsem pro sebe objevil Demla a Klímu, Kafku, Weinera a taky povídky od Haška a z cizích Dostojevského a Francouze Célina a Camuse a pak třeba Salingera a Caldwella a z poezie hlavně Holana, toho mám moc rád. No a co čtu dneska? Pořád objevuju, vychází toho mraky, mám hrozný zlozvyk, že čtu tak pět knížek naráz a střídám je podle nálady. Teď je to třeba McCarthyho Sutree, Mapa mých světů od Larsena (mimochodem jedna z nejlepších knížek, která se mi v poslední době dostala do ruky), dočetl jsem krásnou knihu Vzpomínky ženy bez piana (to je kniha od manželky Luise Buňuela), a protože jsem teď po letech dva dny kvůli nemoci proležel v posteli, tak jsem přečetl několik knih od Astrid Lindgrenové, což byla, jak jsem zjistil, ve spojení s horkým čajem ta nejlepší léčebná terapie.

K vašim koníčkům patří orientační běh, zaznamenal jsem před lety, že jste se k němu aktivně vrátil. Stále to platí? Běháte závodně? S jakými výsledky?

Orienťák je mým velkým koníčkem a zaměstnává mě k občasné nevoli mojí ženy určitě víc než knihkupectví. Sám závodně běhám za Jiskru Nový Bor, teď ve své veteránské kategorii H45, k tomu se věnuji trenérsky své tréninkové skupině v oddílu, máme tam v současné době několik výrazných talentů, mám nejvyšší rozhodcovskou licenci, takže dělám hlavního rozhodčího třeba i na mistrovstvích republiky, školím nové rozhodčí, stavím tratě pro závody, které pořádá náš klub, občas i zmapuju nějaký kousek lesa, no je toho spousta a mohl bych dlouho pokračovat. Je to krásný sport, jeden z mála, kde nerozhodují peníze a já jsem vlastně každý den v lese, vezmu psa, jdeme se proběhnout, nebo máme trénink, zkrátka nádhera. A moje výsledky? Loni žádná sláva, tak snad letos to bude lepší.

I dnes bonus:

Úzkost

Vrávorají žebře vzdechů

nad dušemi, nad těly.

Nenašly zeď ani střechu,

o níž by se opřely.

Trouchnivé jsou příčle kostí.

Paty sklouzly, trnou paže.

Dávná tma. Vzlyk přítomnosti.

Kde jsou žebře, zdiva stráže?

Kde je zeď? Snad není tu.

Cesty pletou osidla

ze zklamání závitů.

Kde je ruka? Vystydla.

Bohuslav Reynek

básník, grafik, překladatel

1892 narodil se v Petrkově 31. května

1909 nejstarší dochované kresby a oleje

1913 v Moderní revue první publikované verše

1923 první dopisy mladé básnířce Suzanne Renaud

1926 svatba Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud v Grenoblu

1928 narodil se syn Daniel

1929 narodil se syn Jiří

1944 po zabrání petrkovského domova nacisty žijí Reynkovi rok u Florianů ve Staré Říši

1949 petrkovský statek zestátněn, Reynkovi však mohou v domě zůstat

1964 21. ledna zemřela Suzanne Renaud

1971 Bohuslav Reynek zemřel v Petrkově 28. září, na svátek sv. Františka pohřben ve Svatém Kříži