Štafeta: Světluška Svozilová

„Ta bude pro vás zajímavá. Její maminka byla herečka. Určitě ji znáte ze Švejka. Nesla košík paní kněžně ve scéně v lazaretu.“ Takto došlo k předání štafetového kolíku v našem seriálu o zajímavých osobnostech Českolipska.

Tento díl je samozřejmě o Světlušce Svozilové mladší, přesto mi to nedalo, abych se nepodíval na internetu i po její mamince. Přece jen nejsem žádný znalec filmů pro pamětníky. Světla Svozilová vyrůstala v rodině politika Josefa Svozila a na studium herectví se vydala na popud manželky básníka S. K. Neumana. Tři roky hrála v Osvobozeném divadle po boku Voskovce a Wericha. Po válce působila ve Vinohradském divadle, ve dvou hrách též hostovala v Národním divadle. Ve 30. a 40. byla jednou z nejžádanějších českých filmových komiček, což prokázala i ve svém debutu v Lamačově a Fričově komedii To neznáte Hadimršku (1931). V její filmografii jsem nalezl 77 filmů. Bohužel se jí však vyhýbaly hlavní role. (Zdroj: csfd.cz). 

Ke Světlušce Svozilové jsem se vypravil během svého „cykloturné po okresu českolipském“. Vyslala mě za ní Hana Doskočilová a mou návštěvu rovnou domluvila. Proto jsem během srpnového nedělního dopoledne mohl bez velkých výčitek zmáčknout zvonek na Mařenické fořtovně. Nejprve mě přijal ing. Jan Louda, který se zpočátku ujal slova, obzvlášť když paní domu měla na starosti nedělní oběd. Tématem dne neměla být ani tak herecká kariéra maminky jako spíše psi. Mařenická fořtovna je totiž vyhlášenou chovatelskou stanicí. V současnosti se zaměřují na chov hladkosrstých jezevčíků a amerických stafordšírských teriéru.     

„To se skutečně jmenujete Světluška?“ zeptal jsem se na první věc, která mě napadla, když jsem si nadepisoval stránku v notesu.

„Nemůžu to zapřít, mám toto jméno i v občance,“ odpověděla mi stále krásná žena, která v sobě těžko zapře Pražandu z velkého světa. Svědčí o tom pohyby, účes, způsob mluvy. Pokračovali jsme tedy tím, jak se vůbec objevila v Mařenické fořtovně, daleko od divadel.

„Moji rodiče měli chalupu v Kytlici. Ještě dříve než se tam nastěhovali třeba Horníček s Bróďou. Já si pak koupila svou v Heřmanicích. S Honzou jsme se seznámili přes psy, jak jinak. Já měla baseta, on jezevčíky. Potřeboval ode mě konexe kvůli norování, protože tenkrát, v roce 1983, řádila vzteklina a norování se vypouštělo z podmínek pro zkoušky jezevčíků. Já se pak rozvedla a odešla z Prahy.“

Jakmile jsme se dotkli tématu psů, Jan Louda se hned chytil, paní Světluška odběhla do kuchyně a já se dozvídal dávky kynologických informací. Zjistil jsem například, že chovatelská stanice je registrovaná už od roku 1976. Od této doby je její název i mezinárodně chráněn. Zajímalo mě, jak takový název vznikne.

"Napíšete na Českomoravskou kynologickou unii šest návrhů na název, v Praze jeden vyberou a pošlou ho do Bruselu ke schválení. V Bruselu je sídlo Světové kynologické unie, nemá to nic společného s Evropskou unií. Dělám čistokrevný psy s průkazem původu. Nemůžu produkovat bezpapírový štěňata. Přišel bych o licenci a pak už ji nikdy nemohl získat zpět."

S paní Světluškou se ve dveřích objevil i "zabijácký pes", kterého ukazují na Nově pokaždé, když nějaký ořech někoho kousne. Snažil jsem se být neviditelný, ale on se o to více zaměřil na mě. Místo toho, aby mi z těla vykousl kus masa nebo mi amputoval ruku, vrhl se mi na klín a snažil se mě přátelsky oblíznout od hlavy až k patě. Když "Broučka" odvolali, přinesl mi aspoň mou botu.

Stafordi se ve fořtovně samozřejmě nevychovávají jako bojové plemeno ale jako klasičtí lovečtí psi. Třeba "Brouček", správně Rain, má barvářské zkoušky a barvářské zkoušky honičů. Povinně jsem si prohlédl desítky či spíše stovky pohárů, které jsou vystaveny v obýváku. "Brouček" je trojnásobný čekatel na národní titul šampióna krásy, jednonásobný čekatel na mezinárodní titul krásy a třetí byl v tzv. BIG (Best In Group - hodnotí se nádhera více plemen pohromadě). Prostě je k zulíbání. Vzal jsem stafordy na milost.  

S jezevčíky mám osobní zkušenost z mládí. Samozřejmě s těmi gaučovými. Zajímal jsem se, jakými zkouškami musí projít jezevčík, aby byl v lese co platný.

„Musí mít exteriérové zkoušky, zkoušky z norování, barvářské zkoušky – to znamená, že musí aspoň dvě stě metrů sledovat stopu. Výstavou musí projít s výsledkem minimálně velmi dobrý,“ vysvětlil mi Jan Louda.

Paní Světluška doplnila: „Zaplatíte peníze za zkoušky a on se rozhodne, že nepůjde do kopřiv. My máme problémy i s tím, že za barákem chováme lišky. Oni jsou na ten jejich pach zvyklí, takže se chovají nevyzpytatelně. Říkají si: Doma nám zakazují, abychom na ně štěkali, a tady chtějí, abych štěkal.“

Využil jsem návratu paní domu z kuchyně a požádal ji, aby mi ještě něco řekla o její cestě sem k nám na sever. Původně pracovala také v divadle na Vinohradech, jako rekvizitářka a osvětlovačka, ale jednou dělala i zkoušky na DAMU. „Napoprvé jsem se nedostala, tak už jsem podruhé jít nechtěla,“ prozradila.

Vyrazili jsme na prohlídku hospodářství. Stage číslo jedna byla u výběhu s jezevčicemi. Já se v nich vůbec neorientoval, ale paní Světluška po mě házela jméno za jménem. Chňapka, Dafne, Pepina. A hned přidávala historky z jejich života – nejčastěji ty o setkání s prasaty či zahrabání od jezevce. Například jejich jediný pes – Dalibor byl nedávno zazděný jezevcem a vyhrabala ho jeho dcera Deli.

Na druhé zastávce byly fenky stafordských teriérů. Butterfly měla zrovna nedávno s „Broučkem“ čtyři štěňata, z nichž některá byla v době mé návštěvy ještě k odběru. Zajímal jsem se také o lišky. Jedna z nich byla právě na útěku, tak na ni byl nastražen sklopec. Ale asi se jí svoboda zalíbila. Ve fořtovně chovají rovněž koně, na nichž je možné si po okolí zajezdit. Největší chloubou je klisna fríského koně, které se nedávno narodila klisnička se jménem Ingeborg.

"Kurýr nám vezl třikrát sperma z Holandska, ale nebylo nějak akční. Nakonec zabřezla na ostro v Chomutově. Ještě se to hříbě nenarodilo a už nás připouštění vyšlo na šedesát tisíc," vysvětlila mi Světluška Svozilová.

Nakonec jsem se zeptal, kam mám vyrazit příště. Paní Světluška moc ráda nakupuje keramiku, výrobky ze dřeva a vůbec umělecké předměty, obzvlášť když vypadají jako psi. Podle svých slov nesmí vlézt do dílny Filipa Kubeše z Vlčího dolu, jinak by neměla co jíst. Tak tam bych se měl podívat příště.