Koncem roku 1940 přišel „Černý Turek“ za Morávkem. Byl s ním i s Mašínem v trvalém spojení a patřil k nejspolehlivějším oporám Tří králů. „Tak máme konec, Leone!“ Morávek – v této chvíli Leon – vzal od Zemana dopis, který znamenal další pohromu pro Tři krále. Jako „nespolehlivý legionář“ byl Zeman z Wagon Lits propuštěn. „A Fürbacher má totéž …“ „Co budeme dělat kamaráde? Tohle spojení nám bude chybět.“ (Citace z knihy Tajemství tří králů autorů Petra Kettnera a I. M. Jedličky)
Události v Sudetech v roce 1938 nesl Alois Fürbacher těžce. Sám odtud pocházel a bydleli zde jeho příbuzní. Ještě hůře prožíval březnovou okupaci a zánik Československa, toho státu, u jehož zrodu stál, a za který nasazoval život v Československých legiích. Po 15. březnu 1939 nabídl svoje služby Josefu Heirejtovi, tajemníkovi Československého velvyslanectví ve Varšavě. Jeho služební cesty do polského hlavního města, později do Bělehradu a Istanbulu, přímo nabízely stát se kurýrem. Začal pracovat se svým přítelem z legií a kolegou z práce Jiřím Zemanem alias „Černým Turkem“. Jiří Zeman byl významná postava protinacistického odboje. Aktivní člen Obrany národa, přímý spolupracovník zpravodajské skupiny Tří králové (Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek), kterým poskytoval svůj byt (kde se tiskl časopis V boj a vysílaly se zdrávy do Londýna), doručoval jim zásilky, a také je od nich přijímal. Společně s Aloisem Fürbacherem je ukrývali ve služebních vozech a ve Varšavě je házeli do smluvených schránek nebo je předávali zaměstnancům velvyslanectví. V letech 1939 a 1940 převezli mezi Prahou a Varšavou 25000 dopisů: soukromých, kterými se rodiny udržovaly v kontaktu, ale důležitější byly ty, které jim svěřili příslušníci Obrany národa, a které informovaly o domácím odboji v protektorátu a chystaném vojenském puči. Větší nebezpečí jim hrozilo při převozu rozbušek, trhavin, jednou převezli i vysílačku. Alois Fürbacher postoupil velké riziko při přepravě dvou důstojníků a ministerského rady Václava Žižky.
„Při služebních jízdách Moravskou Ostravou pociťovali jsme s Jiřím Zemanem vždycky přísnou německou prohlídku, takže k převezení diplomatické pošty bylo třeba promyšlenosti, lstivosti a úskoku. O provedení každé akce museli jsme předem domluviti se o všem, jak je třeba si počínati pro všecky možné případy. Využil jsem proto dokonalou znalost své němčiny a pomalu jsem navázal s těmito německými celníky přátelství. Pokládali mně za pravého Němce. Získal jsem je všecky drobnými dary. Ponejvíce cigarety. Od té doby jsem měl volné ruce. Mohli jsme provážeti všecko bez velkých obav.“ (Ze vzpomínek A. Fürbachera)
Po napadení Polska vedly jeho služební cesty do Bělehradu, kde navázal spolupráci s majorem Fričem. Byl jedním z několika kurýrů, jehož rukama prošly dopisy, balíčky, depeše, peníze či zašifrované zprávy s přísně tajnými informacemi, a jejichž konečnými příjemci byli v Praze členové skupiny Tři králové a v Londýně ministři exilové vlády. Osobně předával zásilky Josefu Davidovi, členu Státní rady Československé v Londýně, který je nosil přímo prezidentu Benešovi. A právě tímto způsobem získala Hana Benešová rukopis Jsme němí?, ve kterém se Marie Pissingerová vyznává ze svých pocitů z okupace (nadřízený Aloise Fürbachera se jmenoval Karel Pissinger. Zda jde o shodu jmen nebo to byl manžel, který mu rukopis dal, se mi nepodařilo zjistit). Koncem roku 1940 byli Alois Fürbacher a Jiří Zeman z CIWL propuštěni. Společnost převzala německá Mitropa, která bývalé legionáře považovala za nespolehlivé a do svých služeb je nepřijala. Alois Fürbacher byl do roku 1942 bez práce, poté začal pracovat u pojišťovny Ruione Adriatica di Sigurta. Na území protektorátu probíhal až do roku 1942 silný odpor proti okupantům. Příslušníci Obrany národa prováděli různé sabotáže a poskytovali svoje byty, garáže, sklepy, půdy nebo chaty k přespání pronásledovaným radistům, k uchování zbraní a vysílaček, a k vysílání zpráv do Londýna. Souběžně přibývalo konfidentů a zrádců. Roky 1941 a 1942 byly pro Obranu národa tragické. Gestapo urputně usilovalo o rozbití podzemního odboje. Pozatýkali spoustu lidí, které trýznivě mučili. Bylo hodně statečných, kteří nikoho neudali. Ve výpovědích mluvili jenom o těch, kteří stačili opustit Protektorát, nebo o těch, které už gestapo znalo. Hodně lidí ale mučení nevydrželo a promluvilo o všem, co vědělo nebo aspoň o něčem. Gestapo si postupně doplnilo všechny části mozaiky českého odboje, pozatýkalo spoustu lidí a splnili si svůj cíl, totiž ochromit práci Obrany národa a zničit její jednotlivé složky, zejména skupinu Tři králové. Ti jim úspěšně unikali a neustále posílali cenné tajné informace exilové vládě. Prvním, který pocítil zradu, byl Josef Balabán. Do léčky padl 22. dubna 1941 a 3. října téhož roku byl popraven. Za tři týdny, 13. května, zatkli Josefa Mašína. Alois Fürbacher s obavami sledoval zprávy o zatčených lidech, se kterými spolupracoval. 25. března následujícího roku, čtyři dny po smrti Václava Morávka, byl zatčen pro podezření ze spolupráce s Jiřím Zemanem, který byl i s dcerou a zetěm již čtyři dny ve vyšetřovací vazbě.
„V čekárně byl záchod a každý zatčený musel žádat strážníka o povolení k použití. Využil jsem hned této příležitosti a požádal o laskavé povolení. Strážník mi povolení dal. Na záchodě jsem roztrhal celý zápisník se všemi poznámkami, adresami mnohých vlastenců a telefonními čísly.“ (Ze vzpomínek A. Fürbachera)
Prožil si těžké období, ale měl štěstí. Zatčení kolegové, kteří ho znali, jej neprozradili, jeho jméno při výsleších nepadlo. A tak ho gestapo po dvou měsících pro nedostatek důkazů propustilo. Z Petschkova paláce spěchal ke své rodině v den, kdy výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heindricha – Alois Fürbacher byl propuštěn 27. května 1942. Statečností svých kolegů a svojí duchapřítomností snášel vyhlášené stanné právo na svobodě lépe než uvnitř pankrácké věznice a neocitl se na seznamu 71 lidí popravených 30. června na Kobyliské střelnici. Tímto dnem, kdy byl zastřelen Josef Mašín, zanikla i skupina Tři králové.
Po uklidnění situace odboj proti okupantům pokračoval ale už ne v takové intenzitě. Alois Fürbacher se vrátil do pojišťovny, kde pracoval až do konce války. Gestapo jej neustále sledovalo, i tak v ilegální činnosti pokračoval.
„Jelikož jsem byl stále hlídán omezil jsem se jen na rozšiřování illegálních tiskovin a zpráv, jako neznámý kolportér a rozšiřovatel. Nemohl jsem s nikým navazovat styky, abych nikoho nepřiváděl do nebezpečí.“ (Citace z životopisu sepsaného v roce 1969)
Za odbojovou činnost mu 13. listopadu 1946 udělil prezident Edvard Beneš Čs. vojenskou medaili za zásluhy 1. stupně.
Poválečná doba, plná svobody, nadějí a výzev, byla i pro padesátníka v plné síle Aloise Fürbachera šťastným obdobím. Vrátil se ke společnosti CIWL k práci průvodčího vlaků. Zde setrval až do roku 1953, poslední roky před důchodem, do kterého odešel v roce 1956, si odpracoval u Československých drah. Ale ještě předtím jej zasáhly události poloviny dvacátého století v Československu. Alois Fürbacher byl vlastenec a demokrat se smyslem pro spravedlnost a svobodu. Proto neváhal ani v nebezpečných letech po únorovém převratu v roce 1948 nabídnout pomocnou ruku těm, kteří to potřebovali. Co mu to přineslo a čím za to zaplatil, se dozvíte v posledním díle.
1. DÍL a 2. DÍL si můžete přečíst zde: 1. díl, 2. díl
Odkaz na tuto část zapomenutého příběhu na webu muzea najdete ZDE.